Chůva v akci – rozhovor s Ivanou Chramostovou

Děti ji překřtily na „Chůvanku“. Dnes už ji tak oslovuje i režisérka pořadu. Lidé na ulici ji zastavují, aby jim poradila s jejich dětmi. „Problém není v dětech, ale v rodičích,“ říká aktérka rodinné reality show „Chůva v akci“ Mgr. Ivana Chramostová (44), působící jako učitelka na prvním stupni základní školy v Krnově.

Jak jste se dostala k práci s dětmi?

Už na základní škole. Hrála jsem si s děckama na školu a podobně. Moje sestra měla dobrou vedoucí v Pionýru, začala jsem s nimi jezdit jako instruktorka a tak.

Jak se dělal konkurs na Chůvu, neměla jste strach v průběhu konkursu či castingu?

Ne, vůbec ne. Když jsem tam jela, tak jsem neměla obavy žádné, protože si celkem věřím ve své práci. Když něco děláte pětadvacet let, tak tomu celkem rozumíte.

Nebála jste se ani ztráty soukromí?

Já jsem na to tak nemyslela a ani teď se mi to nezdá.

Jak se připravujete před příchodem do rodiny, znáte předem rodinu a problémy, máte nějaké obavy?

Z větší části nevím, jaká je to rodina. Dvakrát z pěti případů se mi stalo, že jsem věděla do jaké rodiny jdu předem, jinak se to dozvídám většinou až v pondělí k večeru na místě natáčení, kde se dívám na to, co režisér a kameramani natočili za dva dny.

Takže nemáte ani čas na přípravu, třeba týden, abyste si promyslela, jak budete reagovat?

Ne, jen třeba teď v Oslavanech jsem věděla, že budou malé dětičky, tak na to jsem se připravovala, protože dvou a půlleté děti jsou na mě přeci jen trošičku malé. Musela jsem se dívat a zjišťovat, jaké hry jsou pro tak malé děti správné, to jsem už pozapomněla.

Pravidla vymýšlíte sama nebo se štábem?

Vymýšlím je sama, konzultuji je s dramaturgyní. Na jeden papír si začínám psát, co do rozhovoru s rodiči, na druhý si píšu, co do Pravidel a pak to zkonzultujeme.

Nakolik přítomnost štábu ovlivňuje chování lidí? Nechovají se nepřirozeně? Staví se do lepšího světla, ztuhnou?

Řekla bych, že někteří rodiče se možná drží zpět, ale děti rozhodně ne. Děti si za chvíli zvyknou a jsou pořád samy sebou.

Nemají děti tendence se před kamerou nebo cizími lidmi trošku předvádět?

Možná chvilku, ale ony to vydrží tak půl hodiny, jestli moc, tak hodinu, déle ne. Většinou si na to zvyknou a dělají si své. Zvláště když jsou to ty divočejší, tak je jim to v podstatě jedno.

Kam až chůva může zajít? Má od štábu vymezené nějaké mantinely?

Ne. Vím jak by měl pořad vypadat a na jakou práci tam jsem, většinou jsem ráda, že to nechávají na mně.

Takže vám dávají poměrně volnost a svobodu při rozhodování?

Hodně, ano. S dramaturgyní konzultujeme některé věci a postupy, co bych tam třeba chtěla, ale nestalo se mi, že by s něčím nesouhlasili.

Neměla jste z některých rodin pocit marnosti?

Měla, v jedné rodině, kterou ale nechci jmenovat. Jinak mám většinou pocit, že rodina chce pomoct.

A nezatoužila jste někdy odejít uprostřed natáčení?

Ne. Já si to celkem dost užívám, protože to je dobrá práce. Když mám děti v dosahu, tak mi vůbec nic nevadí.

V pořadu se téměř neobjevují problémy se staršími dětmi, myslím tím v období puberty. Myslíte si, že rodiče těchto dětí se do pořadu nehlásí nebo toto téma není divácky atraktivní?

Teď, jak jsem byla v Praze na posledním natáčení, tam byl trochu problém s třináctiletým Jakubem. Tedy problém, je v pubertě, tak šlo o to, jak to mají ustát rodiče. Myslím, že produkce vybírá takové rodiny, aby byly ukázány různé problémy.

Jaký je váš nejlepší a nejhorší zážitek?

Nejkrásnější byl v Oslavanech, když mi začal malý říkat „Chůvanka“. Teď mi tak říká i paní režisérka. To bylo milé, ty děti jsou všechny dobré. Žádný vyloženě špatný zážitek nemám.

Teď přejdu trošku k vašemu soukromí. Zažila jste někdy se svými vlastními dětmi situaci, při níž byste si nevěděla rady?

My se s děckama spíš o všem bavíme. To víte, že někdy člověk přijde a říká si: „Dělám to dobře?“, ale to ukáže až čas.

Co byste vy sama dělala při problému, který byste nebyla s to vyřešit?

Zkusila bych nejdříve poradnu, protože za nás ani Chůva v akci nebyla. Ale rodiče si zvou chůvu spíš pro to, aby s nimi tam od rána do večera byla, dítě se nejlépe projeví doma. V poradně je spíš vyjukané. S poradnou ale spolupracuji, je pro děti hodně dobrá, ale spíš pro děti, které mají problémy s učením a tak.

Jak se cítíte v kostýmu chůvy? Líbí se vám, je pohodlný?

(Smích) Když je vedro a když svítí slunko, tak strašně, ale jinak je to pohodlné. Já nejsem zvyklá nosit takové upnuté věci, v soukromí chodím nejraději v kalhotách a volných halenkách nebo košili. V televizi, když se na sebe pak dívám, připadám si jak jelito.

Co na „Chůvu v akci“ říkají vaše děti?

Můj syn je delší dobu v Holandsku, takže jsem mu posílala ty díly, co byly zatím, protože si to nedokázal představit, všechno vlastně minul, i přihlášení, castingy. Z vyprávění věděl, že tam jedu, ale nedokázal si to představit. Teď ale říkal, že jsem dobrá a dcera je na mě hrdá.

A manžel?

Ten je hodný, tomu se líbím taky. Většinou si tam na nic nehraju a oni mě v tom poznávají, jsem to opravdu já.

Sama preferujete svobodu nebo pevný řád?

Preferuju svobodu, ale dávám mantinely. Nenápadně. Svoboda tam je, ale nějaká regulace taky.

Je to potřeba, že?

Určitě.

Jaký je jinak váš vztah k reality show? Díváte se třeba na VyVolené?

Dívám se, ale kromě pobavení v tom nespatřuji nějaký větší smysl. Fandím těm lidem, obdivuju je, protože to musí být strašný nápor na nervy.

Jak trávíte volný čas?

Ráda čtu, díváme se na televizi nebo se válím nebo si vyjedeme s manželem někam a projdeme se. To záleží na tom, jak moc se člověku chce a jak moc je unavený.

Obracejí se na vás teď o radu lidé z okolí, kteří vás poznávají z televize? Nestane se vám třeba, že přijdete do obchodu a je tam maminka s dítětem, která vás pozná a ptá se na něco?

Stává se mi to, často. Ale v tom obchodě nebo na ulici prostě není čas, aby člověk mohl poznat problém. Ale stalo se mi, že přišel známý a řekl, jestli bych mu nepřišla vychovat manželku. Nebo kolegyně, která chtěla vychovat psa. Jinak ale opravdu na cestě nebo při krátkém setkání člověk nemůže poradit, on stejně většinou ten problém v dětech vůbec není. Děti jen dělají to, co jim rodiče povolí a potom většinou rodičům povolí nervy.

Jak jste vychovávala své děti, domluvili jste se s manželem na všem nebo jste někdy šli proti sobě?

Většinou jsme se s manželem shodli. Já jsem působila spíš jako ten přísnější element doma, manžel byl takový ten pohodář. A zlobit se kvůli nepořádku – podle mě hračky nebo oblečení, co člověk používá, se za nepořádek doma považovat nedají.

Pracujete s dětmi už 25 let, to je dostatečně dlouhá doba k pozorování změn. Jsou dnešní děti o tolik jiné, jak často slýcháme?

Řekla bych, že děti jsou dnes trošku jiné, ale ono je to asi tak dobře. Je jiná doba a děti se potřebují umět víc prosadit.

Myslíte si, že je lepší obrátit se na TV než řešit situaci s pedagogicko-psychologickou poradnou? Co byste vzkázala rodinám, které mají strach zavolat „Chůvu v akci“? Objevily se totiž některé názory, že mediální pozornost dětem ubližuje.

Četla jsem takové ohlasy, ale já si to nemyslím. Režiséři jsou citliví dost, takže třeba netočí děti, když jsou v koupelně, když chodí doma málo oblečeny a podobně. Děcka si za chvilku na ten štáb tak zvyknou, že se chovají úplně stejně. Kamera a režie to potom vybírá, aby se ty děti necítily trapně a aby se jim neměl kdo kvůli čemu smát. Samozřejmě když se tam hlasitě projevuje a tříská do něčeho, pere se s bráchou, tak potom se mu děcka ve škole smějí, ale to je individuální. Nemyslím, že by se rodiče měli bát nebo se za něco stydět, je to úžasná odvaha, ukázat před národem, že někde selhali, to udělá málokdo. Já si těch rodičů vážím. A ti co se smějí – mně se taky někdy někdo směje, ale je mi to úplně jedno.

Když vidíte problémy, které leckdy v rodinách jsou, co byste doporučila párům, které se na příchod dítěte teprve chystají?
Například mým známým, kteří podstoupili umělé oplodnění a na příchod dítěte se připravují velmi zodpovědně?

Hlavně ať si žena najde čas i pro sebe a pro manžela, protože některé ty maminy, když mají takové vytoužené dítě, úplně se mu podřizují. Ono je dobré se tomu dítěti cele věnovat, ale je důležité najít si čas i pro sebe. Když se to dítě narodí, tak ať si hlídá, aby se věnovala i manželovi, protože muži začínají někdy žárlit. Tuhle radu jsem dostala, když se mi narodil syn. Potkala jsem jednoho strašně moudrého pana profesora, povídal mi: „Ivanko, ale udělejte si čas i pro manžela, aby nezačal žárlit, to my chlapi někdy děláme.“ Tak jsem si na to tak myslela.

V ČR se trend chůvy v rodině teprve rozjíždí a mnohé ženy ji přijímají s nedůvěrou. Jak se k tomu stavíte vy, doporučujete chůvu vytížené mamince nebo máte jiný názor?

Jestliže práce mamince zabírá čas natolik, že k tomu dítěti někoho potřebuje, tak asi ano. Spíš se bojím, aby jim to ty děti potom jednou nevrátily, že si na ně ten čas neudělaly. Jsou ale maminky, které chůvu mají po dobu, kdy jsou v práci a svůj volný čas dětem věnují, chodí na výlety a tak, takže proč ne. Já jsem ale zastánce toho, být s dítětem co nejvíce.

Je něco, co byste chtěla vzkázat čtenářům a divákům?

Už jsem svých názorů řekla hodně, tak netuším. Možná tohle: někteří lidé si myslí, že jsou situace v pořadu nahrané, jenomže ty děti nehrají. Během půl hodiny se přestanou předvádět a jsou takové, jaké jsou. V pořadu se někdy může zdát, že je nějaká situace useknutá nebo nedokončená, ale když máte čtyřicetiminutový limit a máte vybírat ze spousty hodin natočeného materiálu, tak se to jinak asi udělat nedá. Někdo si myslí, že se dětem radí, co mají udělat, ale to dítě nikdy neudělá, nikdy nezazlobí tak, jak to vy chcete.

Šla byste do toho znovu?

Jo, určitě. Zdá se mi, že to má nějaký smysl a člověka to s těmi rodinami hodně sblíží. Vím, že některé rodiny si z toho berou poučení, třeba ta pravidla, co tam dáváme, že to zkouší a pak píší, že jim to fakt zabralo a že to pomáhá.

Na závěr jsem si nechala vzkaz od jednoho diváka: „Chtěl bych Ivaně poděkovat za to, že je vtipná a dokáže odlehčit některé vypjaté momenty.“ Já se k tomuto divákovi připojuji a děkuji vám za rozhovor.

Raden