Jak se staví sen 10. řada: hravý obývák a luxusní kuchyně (5. díl)

[singlepic id=1529 w=420]

Čtyřčlenná rodina Halfarových si pořídila 3+1 ve starším paneláku (Bohnice) a jak už to tak u mladých rodin často bývá, hypotéka spolkla nejen všechny úspory, ale nemálo odsává i ze všech současných příjmů a na vybavení bytu je to tudíž dost znát.

Tady zůstala „investorská“ kuchyňská linka (investor evidentně hodně pravěký), v obýváku je veliká mikroplyšová sedačka z původního bytu, pár skříněk a poliček starého  sektoru, jídelní stůl a dvě (?) židle, rohový pracovní stůl, malá šuplíková komoda a pak už jen drobnosti stylu co dům a oddělení umělé hmoty dá.  V celém bytě je zřejmě jednotné, světle šedé, v pásech svařované lino (PVC). Přes viditelné stopy zubů času na nábytku a jistou zmatečnost v kuchyni, působí byt ale spořádaně a je vidět, že se tu žije s dětmi a pro děti.

Přáli si spojit kuchyni s obývákem, mít velký stůl a prostor na dětské hry. Upřednostňují čistý a jednoduchý skandinávský styl, přírodní materiály, mají rádi modrou, červenou, zelenou a bílou, naopak by se necítili dobře v pro ně neosobní kombinaci béžové, šedé, hnědé a bílé.

S přestavbou jim pomohli designeři Marek Poddaný a Ondřej Borovec

Bankovní poradce Lukáš a terapeutka-psycholožka Kateřina (oba 33) spolu se syny Kryštofem (4) a Markem (2,5) jsou kulturně a sportovně založená rodina, volný čas tráví rádi aktivně v přírodě, maminka ráda kreslí, háčkuje, peče a vaří, tatínek má rád hudbu, fotbal (aktivně) a doma občas pomáhá i jako kutil a občas i sám uvaří, kluci jsou také aktivní, mají rádi pohyb a už si i syslí drobné sbírky oblíbených hraček.  Celý chod domácnosti vychází z potřeb dětí, rodiče se jim velmi věnují a k vyžití nepotřebují ani televizi.

Proměna začíná neobvykle –Quick-Step se nekoná ?

Nejdříve samozřejmě stanoví designeři největší problémy. Zde je to celkem jasné – nevhodně úzká nudle příčkou oddělené kuchyně, která nemůže plnit funkci jídelny, nevkusný nábytek a stůl trčící uprostřed místnosti.

Bude se tedy bourat. Bohužel se až na místě zjistilo, že kus příčky musí zůstat, protože jsou tam hlavní rozvody, s tím si ale designeři naprosto hravě poradí. Po zadání prvních úkolů vyráží spolu s kamerou pro dveřní pouzdra, kterými chtějí nahradit nehezké dvoukřídlé dveře z předsíně.  V prodejně nám podrobně ukáží, jak různě vypadají konstrukce pro různé stavební materiály, vyberou dřevěné dveře se sklem a šupajdíme zpět. V bytě zatím pracanti vybourali nejen kuchyňskou příčku, ale i celou stěnu do předsíně a komory, místo ní přijde pouzdro dveří a zbytek se doplní stejným materiálem – tedy sádrokartonem. Po pěkné ukázce jak na spáry mezi deskami se jde malovat a proto jedeme pro rady o barvách kuchyně.  Holohlavý idol mužů i žen – Zdenda v rondonu (Pohlreich) říká, že tam, kde se vaří a jídlo konzumuje, by neměly být barvy výrazné a provokativní, ale uklidňující světlé a teplé přírodní tóny od bílé po béžovou. To paní Eva Filipová, kolegyně a deptatelka diváků pořadu Na Nože, nás poučí, že v šedé budeme líní, v bílé čistí a že si máme dát oranžovou, symbol to bohatství a dobré nálady a že pro povzbuzení k jídlu bude úplně nejlepší fialová, ale tam prý pozor na tóny. V Bohnicích naštěstí vládne bílá a červená – bordó.  Už je z ní sestavená i kuchyně. Zatím bylo moudrých hlav málo a proto další reportáž o výběru vhodného typu vařiče, kde jsme se sice dozvěděli, že účinnost indukce je o 30% větší než u sklokeramiky, ale že jsou k tomu nutné i speciální hrnce nám odborník zamlčel.  Nemlčel ale český Drákula – miluje nejméně účinný plyn, na elektrice prý všecko spálí. To slečna Lounová naopak vysušeniny  ráda, protože z jiné než plynové trouby jí kuře nikdy tak nechutná.… No, Halfarovi plyn stejně nemají – dostali sklokeramiku.

A jedeme dál – teď pro změnu vidíme jak se vyrábí luxusní sedací souprava. Návrh je od Marka Poddaného, je jasně červená, modulová a rozkládací. A také má speciální sendvičové složení matrací – na sezení tvrdé, na válení měkoučké.

Vracíme se opět do bytu. A ejhle na podlaze je něco, co tam dřív nebylo, všichni se ale tváří, že se vůbec nic nedělo – se to tam prostě tak narodilo. V klidu sestaví zbylý nábytek i svítidla, pověsí obrázky, doběhnou přes celou Prahu pro kytky, Eda trochu ošudlá okna i podlahu a je hotovo.

A jak to dopadlo, co myslíte ?

OKKVP chválí i kritizuje – Červený Sen není bez chyby

Mé hodnocení dnešní proměny prošlo docela zajímavým vývojem. Na prvních pár pohledů do předem zveřejněných fotek se mi to líbilo. Tuhle bordó červeň mám totiž taky ráda a oceňuji vzduch a prostor, který to díky vybourání příčky dostalo. Líbí se mi i jednoduché tvary nábytku, svítidel a oceňuji design pouzdrových dveří.  Nadšená jsem  taky z lehoučkých a pohodlných (na pohled) jídelních židlí.

Pak jsem se podívala podrobněji a poznámky o problémech se pěkně kupily, dokonce i kus textu s kritikou jsem si rovnou napsala. … No …. Teď jsem to skoro celé smazala. Ony nás totiž fotografie z iDnesu pěkně klamou a zavádí. Co vypadá úzké, je o kus širší a co vypadá dlouhé jak tejden před výplatou, je jen metr a možná kousek k tomu.

Mluvím o kuchyni – na fotkách se člověku zdá, že od dřezu k varné desce by mohl trénovat na maraton a že prostor k vaření je utopen v koutku a ještě je takový ošizený.  Jenže to není pravda, z modelu kuchyně i z televize je vidět, že mezi dřezem a sporákem je jen jedna a půl šedesátky a že výklenek po původních kuchyňských dveřích je šikovně zapoličkován a lze mít lecos pěkně při ruce.

Tudíž jen vytknu přece jen trošku delší vzdálenost od varné desky k troubě a nevyužitou mezeru horních skříněk v rohu.  To ale domácí kutil snadno doplní nějakou policí. Linka je barevně pěkná, skleněný obklad šikovný a dobře je tu též použito osvětlení – horní skříňky mají po celé délce dvojitý světelný pás o dostatečné svítivosti. Logiku má i odskočení skříněk kolem korpusu vysokých skříní a totéž zrcadlově v jídelně s příborníky. Horní krycí šedé sklo a použití stejného podsvícení jim dodává luxusu.

Druhé zkreslení objektivem se týká posuvných dveří. Zdají se totiž o dobrých 30 cm užší, než ve skutečnosti jsou – v plně otevřených pohodlně projdou dva dospělí lidi. Já bych je sice raději na úkor plné stěny s knihovnou o těch 30 cm zúžila a za chvilku vysvětlím proč, tohle tu uvádím pro ilustraci jak je někdy těžké se orientovat jen podle fotek.  … Kdyby byly ty dveře o pár cm užší, tak by také knihovna/nábytková stěna mohla stát před stěnou více centrálně a v rohu by nezbývala jen úzká škvíra volající „já se chci kamarádit – žehlicí prkno či tatínkovy běžky pojďte sem“. Já vím, také je třeba tohle někam dát, ale na výhled do obýváku to tedy rozhodně nepatří. Ta volná mezera je tam totiž schválně a jinak správně – knihovnu od stěny pocitově odrazí a celý prostor opticky zvětšuje.

Nová sedačka mi nijak moc luxusní nepřipadá, snad jen v porovnání s levnější běžnou komerční produkcí.  Nápad s moduly a jejich rozkládáním je šikovný, Poddaný si při návrhu pohrál i s prostřídáním dezénů „lehacích“ stran (některé jsou černé). Ale nedomyšlené je rozkládání přímo na podlahu. Ne pro nízkou lehací výšku – ta se dá v tomto případě pominout. Problém vidím v tom, že pěkná vlněná látka se bude dotýkat přímo podlahy. Rodina je sice zřejmě hodně čistotná, ale přece jen se domnívám, že po opětovném složení se ve vazbě potahu budou držet drobné nečistoty a na červené je to hodně vidět.  Vzhledem k tomu, že rodina na sedačce nebude čučet na „bednu“, tak imho vůbec nevadí ani nižší zádová opěrka.

Uvítala bych „přitlačení“ na okenní textilie. Ty tmavé režné panely jsou sice fajn, ale je jich málo – na fotografiích je vidět, že prostřední velké okno je nutné stínit neprosvítavou roletou. Lehké, klidně i organzové voály by šly společně vrstvit, a prostor by zútulnily. Samozřejmě jen v naprosto nevýrazné barevnosti, spíše jen v tušeném červeném nádechu anebo třeba s řídkým a  jemňounkým vetkaným motivem.

Ale teď jedna věc, která mi to všechno kazí

O podlaze a jejím neposkvrněném  quick-step početí

Já opravdu nejsem propagátorem „plovouček“.  (= tohle slovo jsem použila schválně, páč mi z jeho zvuku naskakuje husí kůže podobně jako z bezmyšlenkovitého použití tohoto typu podlah skoro všude).  Tady bych ale přivítala nějaká pěkná prkna (i třeba laminátová), respektive tentýž dezén, ale nejraději v průmyslové mozaice.

Co přesně na podlaze u Halfarů leží, vlastně pořádně nevíme. V pořadu se to „narodilo“ a jediná řeč šla jen o barevné struktuře. iDnes tvrdí, že položené je PVC a iPrima mlží odkazem na podlahu Nevada z Hornbachu, kde se však tato nedá dohledat. Nenašla jsem pod tímhle jménem ani nic podobného s přibližně stejnou cenovou relací. Jak prodejní řetězec znám, jde spíš o lacinější dovoz než českou produkci.  Abych byla správně pochopena – nemám nic proti přírodním linům, byť třeba populární marmoleum není zrovna můj favorit. Nemám nic ani proti PVC. Jsou místa, kde má své opodstatnění. Ale na takovou velikou plochu obýváku bych jej bez přinucení finanční tísní nedala.  Je pravda, že tady tíseň byla, ale to bych asi raději ubrala na dveřích.

Naprosto nekompromisně bych si ale v každém případě pohlídala dokonalou rovnost podkladu.  Jinak se to následně v místech většího provozu tzv vychodí – tzn natáhne a zvlní i přes dlouholetou záruku a ujišťování výrobce o rozměrové stálosti. V bytě u Halfarových bylo původně lino a po jeho stržení bylo v průběhu stavebních prací vidět, že bylo jako obvykle v panelácích tohoto stáří přilepeno rovnou na betonovou stěrku. A ta dostala při řezání, broušení a stěhování v neuklizeném stavu poměrně docela silně za uši. Ono ji výrazně naruší už samotné stržení krytiny. Pak už jen probleskl vteřinový záběr na ledabyle položený „papír“ (že by snad alespoň kročejovka?)

To co na obrázku vidíte nejspíš není optický  či světlem způsobený klam – tady je v místě původního průchodu vidět podezřelé zvlnění už teď. Vina jde jasně za realizací, ale ani páni designeři zde nejsou bez viny – jejich úkol je totiž stanovit i rozsah prací a pak jej kontrolovat – tohle by ani autorský dozor neměl přejít !  Teď je to totiž iba na rozkaz „všechno ven a jedeme od začátku znova“.

Docela se přikláním k názoru, že tohle je důvod proč tentokrát o podlaze nebyla vůbec řeč. (možná se ale pletu a všechno je tak jak má být a jediný důvod je v sponzorovi)

Pidihnidy a pár slov na závěr

V obytné části mi schází ještě pár příručních odkládacích ploch. Pokud si rodinka bude hrát, tak by se jim tam imho hodily, zvlášť když je ten konferenční stolek poměrně malý. Přiznám se, že mi v místnosti také chybí hodiny, iritují mě šedě vypadající podlahové lišty na stěně u sedačky, ale to může mít na svědomí stín.

Můj zabudovaný oční laserový dálkoměr provokuje seřazení obrázků nad sedačkou.  Tematické řazení je sice naprosto správně, ale poslední obrázek s přídí lodi je o chlup vyšší než velká zarámovaná fotografie dětí a proto by méně rušilo, kdyby byly navzájem prohozené. Mé soukromé resumé je tedy jasné – dát jinam nebo se tím směrem raději moc nedívat.

Když ale všechno po stránce designu a dispozičního řešení shrnu a zprůměruji, tak je to pojato hezky a je tam i dost prostoru pro osobní dotvorbu rodinou, přičemž je styl tak nenásilně návodný, že nějakého naprostého kiksu se asi nikdo obávat nemusí. Rodinka v ruletě měla štěstí a může být spokojena (pokud jim opraví tu podlahu), designeři dnes v úkolu uspěli imho na jedna s mínusem a za tu podlahu je virtuálně trestám ztrátou jedné kytičky z pěti.

Čtenářům zdejších rekapů, kteří se na pořad nedívají, jsem z celé stopáže pořadu zatajila jen úvodní sekvenci s Cejnarem lapeným do svěrací kazajky, jeho fikanou odplatu ve formě vypuštění několika vypasených švábů do původní kuchyňské linky (zde doufám, že na závěr správně počítali a žádný se po Bohnicích už netoulá) a to, že pánové Poddaný s Borovcem se stali adoptivními rodiči každý jednoho švába Harlekýna z nedaleké ZOO.