Jak se staví sen 10. řada: originální obývák pro vášnivého hudebníka (4. díl)

[singlepic id=1498 w=420]
Tomáš Karmazín (24) žije s partnerkou Romanou (29) a dvěma malými dcerkami v jednom z bytů (velký 2+1) třípatrové rodinné vily v pražských Vysočanech a jejich obývák je zařízen tak jak byl původně, než jej po smrti babičky Tomášův otec synovi přenechal.

Tomáš je umělecky založený, kytarista a zpěvák, (rád by prorazil i do muzikálů) a vzhledem k tomu, že se stále ještě hudebně vzdělává, je momentálně s patnáctiměsíčními dvojčaty na mateřské. Vydělává jeho partnerka kosmetička. Přáli si vyřešit obývací pokoj tak, aby se tam všichni cítili dobře, vznikl tam útulný koutek, kde by mohla fungovat rodina s dětmi, mohli se tam setkávat s přáteli a zároveň aby tam byla „zkušebna“, úložné prostory pro celý byt a případná možnost přespání. V realitněšouní tombole vyhráli designery Karolínu Reslerovou a Petra Záluského.

Stávající obývák vypadá veliký, zařízení tvoří rozsáhlá bytová stěna bratru tak z odeznívajících sedmdesátek, z dnešního retro pohledu designově zajímavá sedací sestava, konferenční stolek, dvě velké skříně s nástavci, dajaká sconto skříňka pod televizi, ale s velkou hifi věží, veliká plochá televize ve výšce „stůj a vzhůru hleď“ nad tím, počítačový stolek s pracovní židlí, stolek s mixážním pultem, klávesy, mikrofon, adekvátně velké reprobedny, zesilovač (asi), stojan s kytarou a sedmdesátkový lustr s cingrlátky. Parketovou podlahu kryje ostře zelený zátěžový koberec. Na stěně vedle dveří je již nefunkční šedě natřený žebrový radiátor.[singlepic id=1509 w=420]

tři základní problémy : přebytečné radiátory, stará podlaha, naprostý nedostatek úložných prostor
designerská idea : vytvořit místnost, kde ani jedna z hlavních funkcí nebude popelkou, vytvořit pódium aby Tomáš mohl zahrát a předvést se i své rodině.

Jak se staví sen to bere vždycky Quick-step od podlahy

Mísnost je vyklizena, nábytek vynesen na půdu, koberec smotán, staré topení včetně trubek uřezáno a můžeme začít – parkety vykopnem na jednu hromadu, položíme OSB desky a zase jen přišlápneme, zato si pohrajeme s nízkým pódiem a krásnou schodišťovou lištou, která je k mání všech dezénech i pro laminátové podlahy. Času je málo a je třeba spěchat, tak se sice dozvíme o různých zvukových izolacích, ale tady jen štětka s tmavě modrou a béžovou barvou. Zato si uprostřed místnosti pohrajeme s bytelným sádrokartonovým soklem na těžkou plochou televizi. Běžíme pro černou rozkládací sedačku a dáme pozor, aby se snadno rozkládala a netlačila nás do zad jako Ivana Vyskočila. Dlouze se dojímáme nad dekoračními foliemi a první instalací ve formě magnetické tabule, podobně si užijeme výběru vhodného vzoru ze stavební brašny plné starých malířských válečků. V pokoji zatím dokončili stropní podhled se zářivkami, montují skříň s japonskými posuvnými dveřmi, tak hurá nacpat akusticky profilované molitanové desky za poličky v hudebním koutku, postavit stoleček, zavěsit poslední kytarové pouzdro a pochválit si jak se to designerskému i životnímu páru krásně povedlo.

[singlepic id=1510 w=420]

Rodinka obdivuje pokojík bez dětí a paní Romana pronáší jistě naprosto nechtě -asi v jiném smyslu, však pro mne přesto přímo historicky znějící větu : „Je to úplně něco jiného než jsme čekali, než jsme si představovali, než jsme vůbec ňák plánovali, asi v životě by sme si to sami takhle nevymysleli, takže… je to fakt pecka“

Ošklivý Komentář K Velkému Průšvihu

Hned jak jsem se dozvěděla téma dnešní proměny, tak jsem se začala o obývák trochu obávat, protože úkol je složitý mimo jiné technicky i finančně. Nicméně dvojice Reslerová + Záluský mě naplňovala optimismem, že to zvládnou s přehledem a že bude radost pohledět. V pátek ráno mi sklaplo, ale zakázala jsem si na shlédnuté fotografie myslet a doufala, že se dozvím alespoň o na pohled neviditelných prefíkaných technických úpravách. Vydrželo mi to ale jen zhruba do první třetiny pořadu – k vizualizaci, která imho vypadá minimálně o 50% lépe než výsledek. Od té chvíle navíc ještě nechápu proč je to barevně tolik jiné.

[singlepic id=1511 w=420]
[singlepic id=1512 w=420]

Ještě musím předeslat, že akustika je mi hodně španělskou vesnicí a jen o půl jezevčího chlupu víc vím o problematice vyrovnání se s nechtěným hlukem a proto tyto stránky věci budu tedy hodnotit jen velmi laicky a budu spoléhat, že se tu v diskuzi vyjádří někdo povolanější.

Abych to všechno uvedla, ocituji z ofika ještě jediný a základní požadavek rodinky na design:
„Máme rádi něco mezi klasikou a moderním stylem. Ne moc extravaganci a spíše přírodní materiály“

Vidím tatínkovu zašívárnu aneb zkušebna s odpočivným koutem

[singlepic id=1513 w=420]

Obývák pro mladou rodinu s dvěma holčičkami se nám někam vypařil a to přesto, že i k přiměřeně solidní zkušebně má místnost podle mého dost daleko a jde vlastně jen o pocit. Dvě malé dcerky běžící se tam v neděli ráno koukat na pohádky si představit moc neumím, stejně jako pohodový večer s partnerem nebo posezení s partou nehudebních přátel.
V každém případě se původní světlá a prostorná místnost po proměně stala opticky téměř poloviční. Kromě kobkovité tmavosti a jakési „průmyslovosti“ mi ještě nejde pod nos dojem, že je to strašně přeplněné.

[singlepic id=1514 w=420]

Prostorové rozmístění jednotlivých funkčních zón se mi po zhlédnutí pořadu zdá pochopitelné. Situování odpočivné části co nejblíž dveřím je imho správně, tatínkovo hudební království hlouběji v místnosti také. Z anotace a článku na iDnes jsem původně usuzovala, že rodinka touží po nějakých společných úložných prostorech a pak se mi to odtržení vestavěných skříní zdálo divné. Šlo ale o místo na hudební nástroje, komba, noty a dalších mnoho tatínkových hudebních věcí, které dříve zabíraly místo v jiných skříních jinde. Tož teď to má šikovně po ruce a může si být jist, že kličkování kolem „obýváku“ mezi klávesami a stojanem na kytaru (který většinu času určitě nebude tak pěkně uklizen z cesty) všechny ostatní členy domácnosti spolehlivě odradí od lezení „do cizího“. A před skříněmi má dost prostoru na trénink tanečků či jiných jevištních prostocviků. Za tou vystrčenou příčkou s televizí bude dost dobře schovaný a nemusí se před zbytkem rodiny stydět (tedy přesný opak toho, co v pořadu několikrát zaznělo).

Z(a)tracený obývák

[singlepic id=1515 w=420]

Pro obývací část je sice vyčleněna zhruba polovina celé místnosti, ale tím, že je na nižší úrovni podlahy a uzavřena soklem televizního panelu je pocitově utopená. Podle mého to mělo být obráceně, jevištní křepčení tatínka je v porovnání s útulností pro všechny ostatní vedlejší. I barevné řešení ve studených tónech obývací část pro mně vlastně degraduje na nechtěně trpěnou nevlastní sestru. Proč se designeři rozhodli, že pokoj bude laděný zrovna do tmavých metalických barev je pro mě naprostá záhada, zvlášť když jsem si dogooglila, že pán bytu je žákem Radka Tomáška a provozuje s ním hru sladkobolných cajdáků (pardon). Tmavě šedomodrý odstín stěn je sám o sobě zajímavý, ale studenou dokáže udělat i z neutrální černé a není to moc „ořechové“ ani vůči podlaze. Měděný odstín plochy folie s dezénem leguání kůže za sedačkou se zase tluče se stříbřitým dekorem válečku. Fórek s magnety v krabičkách CD/DVD je sice zábavný, ale graficky dekorační efekt sestavy vyšumí díky barvě pozadí jen do dojmu nástěnky ve školní třídě. Barevné ladění se imho nepovedlo ani na závěsech, které se zdají být dalším odstínem šedočerné a nevím proč je na stěně s oknem zopakovaná ta jakási béžová místo mnohem logičtější bílé, přecházející ze stropu. Útulnost nezachrání ani moc pěkný, designově vypadající konferenční stolek a vajíčkovité ikeácké křesílko na bílých chlupech. Úplně tam chybí jakákoliv knihovnička, což mně u rodiny s uměleckými sklony poměrně dost udivuje.

[singlepic id=1516 w=420]

Naprosto nelogické se mi zdá umístění hifi věže za zády televize. Nejsem sice odborník na šíření infračervených paprsků, ale řekla bych, že „za roh“ dálkové ovládání nedosáhne a bude se tedy opět obíhat a kličkovat kolem kláves. Tedy pokud fikus raději nepostaví jinam – kolem okna je to o kousek blíž.

Jáma lvová – domácí hudební zkušebna

Je vlastně zajímavé, že pocitově dominantní funkce – domácí zkušebna, je opravdu jen koutkem na mixážní pult, počítač, několik repráků a kousek podlahy. A že to není pocit jen můj, dokazují i v pořadu vyřčená slova samotného Tomáše Karmazína. Technické řešení se mi ale nezdá ani jako laikovi. Vidím tam sice speciální akustické absorpční panely, ale jen v tom jednom rohu. Co když se pan hudebník hlasově rozvášní před skříněmi směrem k sedačce? A co když se odváže a řádně rozbalí rif na tu „elektriku“? To si pak nejspíš trsnou i lidi na chodníku. Hlavně, že odborník ve vložené reportáži vysvětloval, že odhlučnění lze snadno provést i představenou příčkou a podhledem v ceně 500-700 Kč/m2. Na deformace zvuku vlivem ostatních předmětů, směrů a materiálů ploch v místnosti se nemyslelo vůbec a přitom se tam občas skládá, tož nutně i nahrává. Ona je ta akustika docela zapeklitá, ale dnes se dá za velmi přijatelné peníze pořídit i kompletní výbava (sada/box cca 25 tis) pro podobně velký a podobně využívaný prostor. V každém případě se tam dá vzít alespoň základní mustr jak na to, když vezmu v úvahu, že na nějaké velké projektování ani na stavbu není dost času. Google to vyhazuje hned v první stránce odkazů a stejně snadno se lze dozvědět, že nabídka akusticky vhodných materiálů pro různé interiérové prvky je dnes už docela široká jak v oblasti těch „usměrňovacích“ a rezonančních typů, tak i hluk pohlcujících a tlumících. Mnohé z nich jsou i velmi krásné, pro interiérový design zajímavé a zábavné a používají se i tam, kde to není potřeba.

[singlepic id=1517 w=420]

Líbí se mi snížený svítidlový podhled, ale bez ohledu na akustiku by se mi to líbilo ještě mnohem víc, kdyby si to na střešní okno jen nehrálo (vím, že to nelze). Nelíbí se mi barevný přechod mezi panely na stěně koutku a vedlejší stěnou s kytarovými pouzdry. Při pohledu na foto jsem dokonce váhala, zda ta modrošedá není jen výsledkem netrefení odstínu zelené molitanových panelů. Ony jsou tedy ty panely ve skutečnosti šedé, ale i v tv bylo vidět, že trocha stínu a jakékoliv přisvícení je okamžitě transformuje do zelené. Mimochodem armádní olivově zelená je o kus teplejší než ta šedomodrá, do celkového barevného ladění zapadá imho mnohem víc a kdyby byla i místo údajně klubové modré, dala by místnosti mnohem větší šmrnc.

Rozmístění repráků je divné i pro starou větev a lamu jako já. Záluský se sice tvářil, že jde o nouzovku a pan Karmazín si má celou svou aparaturu pospojovat a přeuspořádat sám, ale on jaksi nebude mít moc možností jak to udělat lépe. A také by mě zajímalo, na čem bude sedět u počítače a kde bude zavazet židle vhodná ke hře na kytaru.

Plusy a mínusy, a když to všechno shrnu:

+ Nová podlaha je o mnoho tříd lepší než původní, barevností obočí povytahující zátěžový koberec
+ pěkná osvětlovací tělesa
+ velmi pěkný konferenční stoleček z běžné výrobní produkce
– tmavé, malé, nacpané, neútulné a vše co jsem už napsala výše.

– na úkor technické kvality odhlučnění nedočerpané náklady do obvyklého limitu 300 tis.

V původním pokoji se možná ne moc dobře zkoušelo, ale dalo se tam dýchat, žít i odpočívat. Po proměně to neláká a nedává moc prostoru ani k jednomu. Jistěže je třeba vzít v úvahu různá zkreslení objektivem fotooaparátu či kamery, možná to za denního světla vypadá o kus líp, ale dívala jsem se na švenky kamerou „před“ a „po“ několikrát a to zhuštěné nevlídno tam opravdu je. A nelze se vymluvit na to, že odpočívat a užívat si si bude rodina jinde. V bytě jsou sice veliké místnosti, ale pořád je to jen 2+1 a děti rostou jak vrbičky u řeky. Já bych na dvojici designerů leda tak výhružně cenila chrup a za zády držela sukovici. Karmazínovi to mají sice zadarmo, ale dnes imho vyhráli akorát danajský dar a budou nejméně shánět alespoň barevné polštářky.

Njn, i mistr tesař se utne. Reslerovou se Záluským jsem dosud většinou chválila, ale dnes názorně předvedli to, co jsem naznačovala v diskuzi u minulého dílu – že tohle tedy opravdu není jejich parketa, nemají s tím zkušenosti a bez dostatečného času k nastudování a tvorbě návrhu je na zkušebny lépe hledat někoho jiného.

P. S. – mám ještě jedno „mimosoutěžní“ plus – bez ohledu na to, jak se komu líbí či nelíbí použitý stříbrný dekor na stěnách, jsem ráda, že se dnes ukázalo, že gumový malířský váleček není jen pro zapšklé vesnické důchodce a do propadliště dějin jej házet je neradno.

Jak se staví sen, online video dnešního dílu