Jak se staví sen 10. řada: dětský pokoj pro 3 malé princezny (3. díl)

[singlepic id=1457 w=420]

22 m² pro tři dívky ve věku 9, 7  a 1,5  (18 měs)  – tak to je dnešní základní zadání úkolu pro designery primácké reality show Jak se staví sen.

Rodina Jarošových se nedávno přestěhovala z garsonky do služebního bytu 2+1 o výměře téměř 90m² ve starším činžáku na pražské Pankráci. Tři dcery v novém bytě „vyfasovaly“ jeden společný pokoj. Zařízení je provizorní – starší dívky mají každá svou válendu, nejmladší spí zatím asi u rodičů (nebo snad na rozkládací sedačce?), jako úložné prostory jim slouží část dospělácké obývací stěny z původní garsonky, mají svou vlastní malou televizi, hifi věž a přes alergii na prach jedné z dívek i milon volně ložených plyšáků a panenek. Útulnosti moc nedodává ani šedavé PVC nemocničního střihu, centrálně umístěný lustr ani rustikální stojací lampa. Rozpačitá je i výzdoba stěn rozvěšenými holčičími náhrdelníky. V tomhle se dívky určitě necítí dobře a touží po útulném soukromí pro každou z nich, přejí si hlavně spaní nahoře na palandách a pod nimi si užít vlastních stolků a skříněk.

Jak se jejich sny podařilo naplnit dvojici architektů Dekotýmu Anně Lacové a Janu Rannému ?

Designeři se snažili řešit čtyři základní problémy – plíseň na zdi, nevzhledné PVC, nevhodný nábytek a průchozí dveře do další místnosti.

Šli na to od „lesa“ tedy od podlahy.  Ta byla kromě ošklivosti  krytiny ještě nerovná a proto byla nahrazena novou bezespárovou laminátovou a zároveň byla vyrovnána pomocí OSB desek (postup realizace poměrně zvláštní – na původní, viditelně „jetá“ podkladní prkna  nastříkali cosi jako montážní pěnu, na to plácli desky a přišlapovali nohou, vodováhu nevidno). Prý bylo myšleno i na dodatečnou zvukovou izolaci, což tedy chválím.  Následně bylo třeba vyřešit několik fleků plísně na stěnách, s tím se ale nikdo moc nemazlil – stačilo  Savo na plísně, zednickou lžící a špachtlí trochu oškrábat a zatřít barvou a prý hotovo.

[singlepic id=1478 w=420]

Průchozí dveře do další místnosti jsou tu nadbytečné, ale jde o služební byt a tudíž zazdění zřejmě nepřichází v úvahu. Na zrušení úplně stačí je „zazdít“ nábytkem.  Pokoj je nově vybaven nábytkem z barevného lamina vyrobeným na míru – starší dívky dostávají vytoužené palandy, respektive spací patro a pod ním velké šatní skříně, pár polic a do L tvarované samostatné stoly. Nejmenší dcera bude spát na malé dětské válendě s vysokými čely a šuplíky u protější stěny, i ona má u okna připravený svůj vlastní nízký stoleček. U  vstupních dveří je ona „zazdívka“ dveří,  které designeři říkají knihovna – sestava otevřených polic a skříněk s dostatkem místa na uložení hraček, knížek, menšího oblečení i věcí do školy. Starý lustr je vyměněn za módní designové svítidlo ve tvaru květu pampelišky, stěny jsou oživeny tapetami v holčičí barevnosti, nechybí ani hrací koberec pro malou.

Vše potřebné a žádané je tam, děti se vrhají k palandám …ale proč ty znatelné rozpaky, proč slova rodičů zní trochu nuceně  a proč dodatečné úpravy ?

[singlepic id=1480 w=420]

Protože se během pěti minut zjistilo, že lidské mládě přece jen není opice a na vysoké palandy po subtilních a naprosto nevhodně zavěšených provazových žebříčcích víceméně vůbec nevyleze. Paní architektka to hodinu před tím sama zvládla až na třetí pokus a to přitom není žádná zdevastovaná stařešina. Ono se totiž po nich nedá lézt jako po provazovém žebříku (ze strany), ale hlavně nahoře při výstupu se není čeho chytit a za co se vzepřít !!! Tož nezbývá než urychlená výměna za narychlo sehnané kovové žebříky.  (foto není, vidět je instalované téměř nebylo)

A dostáváme se k tomu co od zdejších rekapů očekáváte – k velmi podrobnému kritickému komentáři okem okkvp. Copak jí asi prošlo hlavou při prvním pohledu na výsledek ?

„ JAUVAJS“

Všichni se mnou v kritice nejspíš nebudete úplně souhlasit, ale já se přiznám se, že od páteční noci (zveřejnění na iDnes) jsem opravdu těžce nabírala dech a chvíli mi trvalo, než jsem přestala nevěřícně poulit oči a nevěřícně kroutit hlavou. Po zhlédnutí pořadu a následném dohledávání informací se mi ještě přitížilo.  Asi si ve volném čase moc prohlížím zavedené světové blogy s designem a architekturou. Proměna se podle mého názoru hrubě nevyvedla a to nejen proto, že mám pocit, že jsem se vrátila v čase o 30 let zpátky.  Nové zařízení je samozřejmě lepší a vhodnější než to původní, ale kde je nějaká soudobá invence, kde zůstala kreativita, kde zůstal rozum?

Před psaním jsem nahlédla do diskuze na iDnes a proto mi prosím tentokrát dovolte, ať to vezmu ze široka a s trochou osvěty.  Soužití tří sourozenců v jednom pokoji není jednoduché a nic na tom nemění ani stejné pohlaví dítek. I v dobrých rodinách se rodí děti každé jiné a s přibývajícím věkem se na klidném soužití podepisují i rozdílné denní režimy, osobní zájmy a postoje adekvátní tomu kterému věku. Pokud nechceme pokojík přestavovat každé dva roky, tak na to všechno musíme myslet už na začátku a měli bychom vytvářet podmínky, které to dokáží reflektovat.  Dvě starší dívky jsou si věkově blízké, a pokud nemají kontroverzní zájmy, tak jim lze „šít“ dispozici podobně. Obě už chodí do školy, tzn píší úkoly, učí se, zabaví se už více u stolu. Malá je ale naprosto odlišná věková kategorie a měla by ještě pár let mít i jiný denní režim a tudíž i chráněné soukromí. Pro kompromisní řešení společného, nijak rozměrného pokoje docela oříšek.

V předchozích dílech pořadu už o postupu navrhování zaznělo lecos, například, že je třeba začít od stanovení barevnosti místnosti. Nejsem sice bytový architekt, ale navrhováním prostorů se také živím. K návrhu koncepce se dostávám porovnáním toho, co od prostoru chci a toho co mi dovoluje.  Aby návrh takzvaně fungoval, je nejdříve třeba co nejlogičtěji rozmístit jednotlivé funkční a zájmové zóny, samozřejmě při současné aplikaci všech základních pravidel pro každou z nich, tak aby nikde nic moc „neskřípalo“ a „nedrhlo“.  Krásno a estetično je fakticky až nadstavba. V dětském pokoji máme zónu pro spánek, pro zábavu a pro „pracovní“ aktivity. Téměř každému je snad jasné, že pro více dětí bude prostorově výhodnější je řešit a vymezovat společně pro co nejvíc „účastníků“ najednou a ne pro každého jednotlivě. Dostatečné soukromí lze pak dořešit až v rámci té které zóny.

[singlepic id=1481 w=420]

V proměňovaném bytě je celková koncepce zaměřená především na zájmy a potřeby starších dcer, ale správně vymezená je jen jejich spací zóna, ve zbytku prostoru se funkce a zájmy kříží, vzájemně omezují a jsou řešeny s větším důrazem na jednotlivce než na požadované podmínky.  Nejmladší bude moci po svém kralovat jen v době školní výuky, kdy sestry nejsou v pokoji či nezalezou na patro. Díky tomu, že je postýlka a hrací prostor situován vlastně mezi pracovní prostory starších dívek, nastane odpoledne, večer a o víkendech právě ten problém s křížením jednotlivých funkčních zájmových zón. Bude-li si malá hrát na koberci, tak ji jedna z dívek musí cestou ke stolu překračovat, u stolu se pak nesmí ani moc vrtět jinak sestru nebo její hračky nepřejede židlí a půjde-li malá dřív spát (jakože by tedy měla), tak ji bude pobyt a pohyb starších dívek u stolů rušit.  Pokud budou starší dívky brát potřebný ohled na sestřičku, tak si pokoje zase moc neužijí ony, všichni zúčastnění budou po čase otrávení a může to i trvale narušit vzájemné vztahy. Věřte, že vím o čem mluvím, sama jsem dlouhá léta sdílela pokoj s bratrem o osm let starším. Pro mne je realizované řešení na příštích 4-5 let naprosto ZÁSADNĚ CHYBNÉ a jsem na kolenou z toho, že to dokáže navrhnout v oboru vzdělaná matka podobně starého dítěte.

[singlepic id=1482 w=420]

Zaráží mě třeba i to, že stoleček pro dnes ještě batole, je s ohledem na denní osvětlení umístěn podstatně vhodněji než jiný pro jednu ze školaček. V místnosti také vlastně úplně chybí jakýkoliv společenský prostor, místo pro společné hry a zábavu utužující sourozeneckou sounáležitost.  Výškově stísněný prostor na spacím patře to v realizované formě nemůže plnohodnotně nahradit. Celkový zmatek ještě dokonává nešťastné rozmístění typů úložných prostor.  Šatní skříň u pracovního stolu a skříňka na školní potřeby „kilometr“ od stolu je prostě blbost a blbostí zůstane i pokud tatínek do půlky šatní skříně udělá police. Špatně je to i s ohledem na to, že to zakládá na „bordelení“  – jak jsou dítka líná udělat nadbytečný krok s něčím do skříně, když to zítra, pozítří, za měsíc budou stopro stejně zase potřebovat, snad víme my dospělejší dostatečně dobře.

[singlepic id=1483 w=420]

V  království pro tři princezny je to podle mého názoru zkrátka od samého počátku koncepčně špatně a vzhledem k tomu, že jde o práci profesionálů, mám ten namožený krk.

Dál už vlastně jen o problematických a diskutabilních podružnostech, které se na základ nabalily:

Starší dívky toužily po palandách.  Tohle přání mě vlastně vůbec nepřekvapilo, jako dítě jsem po nich také toužila a z rozhovorů s různými dětmi vím, že je to opravdu časté přání, ale také vím, že důvody k tomu mívají různé. Láká je lezení do výšky, vlastní malá prostorová ulitka, která jim tím může vzniknout, libý pocit jisté nadřazenosti a vlastní důležitosti při pohledu z nadhledu (proto se o místo nahoře také nejvíc dohadují), zajímavě členěný prostor atd. Při úvaze, zda k palandám nebo vyvýšenému spacímu patru přistoupit, je ale nejdřív třeba mít na paměti výšku místnosti.  Jde-li o klasický panelák nebo poválečný činžák, tak je výška stropu pravděpodobně mezi 250-265 cm.  A teď počítejte se mnou: Podchozí výška by ani pro děti neměla být méně než 170 cm, pro pohodu spaní a pohybu je pod stropem třeba alespoň 95cm volného prostoru (na kolmo opřeného sedícího dospělce se počítá  87cm a např minimální výškový rozdíl mezi lůžky v lůžkovém vagonu je 75cm).  Nesmíme ale ještě zapomenout na tloušťku konstrukce a matrace (15-20cm)! Další důležitá věc je bezpečnost – pro dítko s neklidným spaním to opravdu není to pravé ořechové, lůžko ve výšce by mělo být o kus širší než běžné a je nutné jej ještě doplnit o nějaké přiměřeně vysoké postranice, zábradlí apod. V neposlední řadě je třeba také zvážit přístupnost pro manipulaci s lůžkovinami, úklid, pro opatrující rodiče v době nemoci dítěte i přístupnost pro nemocné nebo zraněné dítě samotné.

[singlepic id=1484 w=420]

V pokojíku jsou vyšší stropy (odhad 280-290) a spací patro se sice vešlo, ale nahoře je stejně místo akorát na lezení po kolenou a až ještě trošku poporostou tak se při vzpřímeném sedu budou hlavou dotýkat stropu. Moc toho vidět nebylo, ale zdá se, že tam zcela chybí nějaké poličky na odložení budíku, knížky a osvětlení také mohlo být mnohem důkladněji promyšleno. Společný prostor uprostřed je podle mého naprosto hluchý a k ničemu, protože v nohách obou lůžek jsou pomocná šikmá upevňovací lana konstrukce vestavby a tudíž se tam dá vlézt asi jen po břiše a při nějakých bujnějších hrách aby rodiče trnuli hrůzou, že se jim tam někdo oběsí.

Paní Lacová navíc ještě pravila, že je to prý až trošku poporoste zamýšleno pro spaní nejmenší sestry. Možná má designerka nějaké zákulisní zprávy, divák se o poruše růstu dítka nic nedozvěděl. Představu, že tenhle prostor pro děti zútulní 40 cm pás bezfantazijní proužkované tapety a dva ladně pohození plyšáci snad nemůže mít nikdo. Zásuvky jsou tam také vyřešené také velmi „šikovně“.

[singlepic id=1485 w=420]

Realizované vstupy jsou pro mé praktické oko umístěny nešikovně, živě vidím, jak tam za nemocným dítkem šplhá a přes nohy dítka se natahuje matka s čajem a teploměrem. O použitelnosti původních provazových žebříků už byla řeč výše – já jen dodám, že i kdyby byly o příčku delší a zavěšené až od stropu, tak by to bylo jen pro děti tomuhle způsobu přesunu náruživě holdující, jinak je vždy vhodnější pevný žebřík.  O nešťastném řešení prostoru pod spacím patrem jsem také psala už výše. Pro mě je kromě toho líto, že je těmi skříněmi a policemi vlastně zabitý onen žádaný efekt „vestavěného domečku“. V původním stavu byla v pokoji malá televize a hifivěž a i když to bylo jen provizorium, tak sedačka poskytovala alespoň náznak nějakého společenského místa. Teď se mohou dívky ke společné hře sesednout akorát k prostřednímu stolu nebo na podlahu, kde ale místa nijak moc není. Kam postavit tu televizi, aby na ni mohly koukat alespoň dvě najednou, opravdu nevím.

Realizovaná dispozice na mně ze všeho nejvíc působí jako školní třída křížená se školkou a dětským domovem.

Co se týká barev a designu nábytku, tak opět úpím.  Nic proti laminu, dokonce ani nic proti samotné růžové, ale proč je ta barevná kombinace a celkový design na úrovni nejlacinějšího komerčně vyráběného nábytku pro prvňáky?  Požadavek (logický) přece byl, aby dívkám pokoj vydržel pár let tzn cca do konce ZŠ. Ano, dnes jsou to ještě malé děti. Ale ví některý z designerů, jaké jsou dnes dvanácti, čtrnáctileté dívky, co je zajímá, čím se baví, jak se oblékají ? Asi těžko. Já když to vidím, tak se nedokážu ubránit vzpomínce  na barevným dětským sektorem zařízený pokojík mých sedmi a osmiletých neteří  a na to jak jej dívky po dvou letech svorně nenáviděly a  později v  pubertě  díky němu téměř nenáviděly i sebe navzájem. To se ale psal rok 1981 a moje švagrová není architektka.   Iritují mě například i příliš masivní nohy stolových desek, tvarově nekorespondující lavice u stolu nejmladší dcerky, nevábně na mě působí proporce čel malé postýlky, kryt topení je tu také podle mne zbytečný a tvaroslovím s ničím neladící, tapeta a její použití mi přijde strašné  (kdo z dvojice tyhle proužkoviny tak miluje a cpe skoro všude jsem zatím neodhalila), koberec snad už horší ani být nemohl.  Zaplať bůh alespoň za módní pracholep pod stropem a židle, byť vzhledem k pevné výšce stolů by měly mít nějakou výškově nastavitelnou trnož.

Prostě pláču nad promarněnou šancí a přemýšlím proč designeři pracovní místa neseskupili pod oknem, proč je nenapadlo udělat  pro nejmladší postel se zatahovacími nebesy, proč neseskupily alespoň dvě postele do L aby vzniklo více volného prostoru a bylo k nim možné přidružit i spaní pro malou sestřičku, proč nevyužili třeba lehkých kovových konstrukcí, proč raději vyvýšené spaní neřešili nižšími podii,  které si dole na nic nehrají a přiznávají úložnou funkci na tvrdo, proč jsou ty stoly pevné a nikoliv alespoň mobilní,  proč tam není žádné zrcadlo, zkrášlovací koutek, polehávatka pro sešlost kamarádek, místo pro fotky či plakáty idolů, proč je celý prostor sterilní, bez fantazie a hravosti. A to už raději nepřemýšlím o tom, jak bude rodina řešit stav až nejmenší z té úzké a krátké postele vyroste.

Zbývá napsat ještě něco o přístupu k alergikům. V pořadu jsem se toho ale mnoho nedozvěděli. Nejčastěji dnes děti trpí atopickým ekzémem, který reakce na prach často zhoršují, méně časté opravdové alergie na prach jsou spojeny především s reakcemi na roztočové alergeny pocházející především z matrací, peřin, polštářů a ložního prádla.  Pro bytový design to ale určitě neznamená úplné vyloučení textílií, jak to tak občas bývá rodiči pojímáno. Za prvé – prach se drží na všem a za druhé – všechno lze dostatečně čistit, prát, mýt, vysávat. Dnes již existuje i mnoho materiálů prach odpuzujících a tudíž není problém ani s koberci. Snad jedině byt a místnost všemožnými pracholepy nepřecpávat (sbírku mončičáků raději za sklo) a volit řešení, která jsme schopni snadno udržet v pořádku a čistotě.

A už jen dva bonusy na závěr:

1- Roztomilé bylo, že ve vložené reportáži ukazovali komerční výrobky i samodomo řešení mnohem nápaditější.

2 – Při nákupu ani jeden z designerů nebyl schopen jmenovat autora lustru, věděli jen, že jde o významné jméno a že jej chtějí. Já si pomohla Googlem. Autorem tohoto svítidla Moooni-Dandelion je současný holandský designer Richard Hutten a ta sranda stojí 1.859 Eur ( 47.660 Kč)