Ano, šéfe: zámek Kněžice na Šumavě

Tato epizod Ano, šéfe je velmi netradiční – jednak tam Pohlreich jezdí na kole, jednak stihne dvě restaurace. Vlastně nestihne – děj se rozloží do dvou dílů, což je pro nás diváky docela otrava.

[singlepic id=215 w=420]

Prvním podnikem je zámek Kněžice – reprezentativní hotel s restaurací na krásném místě. Dříve to býval domov důchodců, teď po rekonstrukci funguje už pět let a zrovna takovou dobu prodělává. Normálního majitele by to už dávno položilo, ale dánští manželé Jetta a Niels jsou zjevně pohodáři. Na zámek jezdí jen Dánové, ale díky krizi si manželé uvědomují, že by měli oslovit také českou klientelu. Což se při ceně 100 euro za noc a 60 Kč za pivo nedaří. Dánští majitelé jsou na zámku jen o některých víkendech, provoz vede kuchař Pavel, pak tam jsou ještě číšníci Michal a Martin.

Jen čerstvé potraviny vždy nestačí

Zdeněk si z jídelního lístku objednává club sendvič, omeletu a salát s uzeným lososem. Jak tušil, jídlo (i když je z čerstvých a kvalitních surovin) neodpovídá očekávání, které člověk při této cenové kategorii má. Navíc pro našince na oběd nezvyklé. Kuchař se hájí, že je to vina majitelů. Prý když hosté chtějí české jídlo, mají si zajít ke konkurenci (!!!). Přitom dánští hosté o české kuchyni nic netuší a rádi by ji ochutnali, jak zjistil Zdeněk při tenise. Šéfkuchař ještě zkoukne večerní menu a už jde posedět s majiteli. Rovnou jim říká, že jestli se chtějí orientovat i na Čechy, musí zlevnit na půlku. Dánové mudrují v mateřštině, ale TV Prima má špiónku – překladatelku Simonu (A hrozného titulkáře, někdo by mu měl říct, že „by jste si“ vypadá opravdu hrozně.).

Proděláváme, ale ceny nesnížíme, více času neinvestujeme, české jídlo nevaříme – ani Zdeněk

Manžele prodělek sice trápí, ale ne natolik, aby byli ochotni při svých dalších aktivitách věnovat zámku více času. Místní mi sdělili, že tu Jette a Niels v létě uspořádali dvakrát den otevřených dveří, ale při těch cenách se každý jen se zájmem po podniku prošel, ale nevrátil se. Dokonce už vytvořili i české webové stránky. Pohlreich jim uvaří jídlo, které si myslí, že by měli podávat. Připadá mi legrační, že předtím neustále zdůrazňoval českou kuchyni a lokální suroviny, a pak vytvořil kuřecí steak s kapary, rajčaty a olivovým olejem. Typicky šumavské!

Druhý podnik dvojdílu Ano, šéfe – U Štěpána ve Vojeticích

Druhým podnikem je restaurace U Štěpána ve Vojeticích, což je necelý kilometr od zámku.

Pro chaarleene: slyšela jsem od místních zajímavou šuškandu, že se do Ano, šéfe nepřihlásil, sami si ho vybrali a dalo jim to 14 dní přemlouvání. Ale je to JPP, takže to berte s rezervou. Nicméně by to vysvětlovalo fakt, proč se někdo přihlásí do pořadu, když má pořád narváno. Když nevydělávám a mám plno, tak zvednu ceny, na to snad nemusím volat Pohlreicha, no ne?

Tady pečeme rolls-royce mezi krávama

Rodinný podnik je zásobený hovězím masem z vlastního chovu. Je to plemeno charolais, „rolls-royce mezi krávama“. Hospoda se otevřela v srpnu 2008. Manželé Štěpán a Zdenička se musejí pořádně otáčet, sice mají pondělky volné a v poledne nevaří, ale stejně se večer v plné hospodě pěkně zapotí. Interiér restaurace se dobře hodí do šumavské krajiny, Zdeněk jde zkontrolovat kuchyni. Je poměrně malá, byrokrati ji ještě nařídili rozdělit zdí. Za chvíli se předpis zrušil, zeď zůstala. Ať žije úřednický šiml!

Rolls Royce přeci nejezdí na řepkový olej

Zdeněk si dává přinést masovou směs s párkem (recept od tchyně)a steaky na dva způsoby. Všechna tři jídla spolehlivě ubíjejí vynikající chuť masa. Stará známá instantní omáčka. Také obloha je zbytečná. Zdeněk obhlíží skot a radí Štěpánovi využít nejen zadní hovězí, ale i přední. Však nemusí mít jen minutky. Pak předvádí dva jednoduché, ale dobré recepty: bifrek s hříbky a roštěnou s cibulovou krustou. Co se týká cen, Štěpán musí zdražit a nehrát si na šumavskou matku Terezu. Jinak budou sice hosté spokojeni, ale on nesplatí miliónovou hypotéku a zkrachuje.

Ohlédnutí Nadi za dnešním dílem

Tento díl jsem sledovala s větším zájmem než obvykle. Na Šumavu totiž jezdíme, máme tam kamarády a  ve Vojeticích jsem byla letos o Velikonocích. Už tenkrát jsem se v podstatě shodla s Mistrem: výtečné maso, zbytečná obloha, umělé omáčky. Ale v okolí je tak zoufalý nedostatek dobrých restaurací, že U Štěpána je mezi slepými jednookým  králem. Opravdu bez rezervace jste neměli šanci. Navíc kvůli velmi nízkým cenám do něj chodili nejen turisté, ale i místní. Což se teď možná změní. Na druhou stranu nízkou cenu měl steak ze zadního hovězího, který byl sice měkčí než by se dalo čekat, ale do bifteku ze svíčkové měl daleko. Taky čaj za 12 Kč byl pro Pražáka směšně levný, ale radši bych dala 30 Kč a měla něco lepšího než nejlevnější Jemču. Jsem opravdu zvědavá, až přijedu do Vojetic příště, co mi předloží a za kolik. Tak příští týden na shledanou u souboje prázdné drahé a levné plné šumavské restaurace. A pište své tipy na dobré podniky v okolí, budu za ně vděčná!

Naďa