Ano, šéfe 6. díl – pražský Blue Point a problémy s hygiénou

[singlepic id=11 w=420]

Šestý díl Ano, šéfe byl velmi povedený. Restaurace a bar s biliárem Bluepoint je podivný hybrid, kam chodí lidé z kanceláří na oběd, závisláci hrát automaty a mládež kulečník. Výzdoba je šílená – záchranný kruh z Titanicu vedle dřevěných lyží. Všude mříže jako ve vězení (to víte, Libeň). A tma. Majitel není z oboru, gastronomii nerozumí a do kuchyně vůbec nechodí. Jinak by si totiž do ní nemohl pozvat televizní štáb Ano, šéfe a koledovat si o brzkou návštěvu hygienika.

Dnes Zdeněk znechucení skutečně nemusí hrát

V úvodu si tradičně Zdeněk Pohlreich objednává jídlo, z kterého je (opět tradičně) úplně znechucen.
Výtvor bezzubého kuchaře s cigárem za uchem přináší servírka, která se většinu natáčení tváří poměrně kysele. Však to komentují hosté nejen v pořadu, ale i na internetu . Kuchař Láďa je dlouhodobý zaměstnanec, ostatní kuchaři se často střídají. Majitel kvalitu jídla komentuje tím, že někdy má kuchař i světlejší chvilky. Ceny na jídelním lístku jsou moc drahé z hlediska poměru hodnota:cena. Cena tataráku z lososa je dražší než z hovězího, ačkoliv svíčková je skoro 3x dražší. „Tomu nerozumím“, kroutí hlavou Pohlreich a divák pochopí, že jsou dvě možnosti: buď hovězí tatarák nedělají ze svíčkové nebo cenu lososa napálili, protože jim připadal „nóbl“.

Zdeněk vyrazil do kuchyně

Následuje prohlídka kuchyně. Je opravdu děsná, takhle si představuju zázemí kritizovaných čínských restaurací. Sporáku nefunguje většina plotýnek, lednice nechladí tak, jak mají. Všude chaos a špína. Uvařené jídlo se celý den povaluje v teple, maso vypadá krajně podezřele. Pro diváky je zajímavá zmínka o záznamech měření teplot v chladicích zařízeních a pětitisícové pokutě za nedodržení. Kuchaři, majitel i provozní se navzájem obviňují, kdo za situaci může, jako kdyby jim spadly šupiny z očí a všechen ten humus uviděli až teď. „Proč to kuchař neví?“, ptá se oprávněně majitel na kritiku masa. Osobně si myslím, že kuchař si na dodavatele masa nijak nestěžoval, i když tvrdí o samotě opak. I když je v kuchyni malý problém se zodpovědností, protože se zde střídají tři kuchaři a Láďa nebyl oficiálně jmenován šéfkuchařem, určitě by nebyl problém zadat ukrajinské pomocné kuchařce, ať se o binec postará.

Štamgastům chutná, ať v Blue Pointu vaří jakékoliv blafy

Následující den se za asistence kamery majitel vyptává poledních hostů, jak jim chutná. Ke zděšení Pohlreicha si vůbec nestěžují, naopak, z jídla jsou celí happy. Vítej šéfkuchaři do reality, kde podle mého odhadu tak 70% lidí (ne-li víc) zblajzne rozvařené těstoviny, přesolenou polévku nebo instantní kaši a je jim to úplně jedno. Hlavně když je to levné (polední menu má ceny okolo 80 Kč) a je toho dost. Majitel se šéfkuchařem se vydávají na obhlídku konkurence. V nejbližším okolí jsou dvě lidové restaurace, které si taktéž nehrají na vysokou gastronomii, ale působí světlým vzdušným dojmem. Pohlreich zcela logicky navrhuje, aby se na obědy restaurace prosvětlila, zabedněná okna k návštěvě nevybízejí. Také vysvětluje majiteli i zaměstnancům, že je nutné zlepšit vzájemnou komunikaci. Podivuje se nad náplní práce provozní Kateřiny, není mu moc jasné, co vlastně dělá.

Pohlreichova manželka Naďa je také provozní (a ne ledajaká, pracuje v hotelu Radisson SAS Alcron) , takže kromě toho, že je sám majitel restaurací, má od ní určitě mnoho postřehů o této činnosti.Mě to také není jasné, co dělá. S počítačem si rozumí pouze majitel (ona neumí ani zacházet s tiskárnou) a musí si dělat sám věci, co by měla dělat ona a v kuchyni si také zjevně nedokázala ohlídat ani čistotu, ani kvalitu jídla.

Vysvětluje to tím, že byla na tuto úroveň pozvednuta z barmanky a dělat nadřízenou bývalým sobě rovným kolegům je těžké.

K čemu kuchař, jen ať se prospí, vařit může klidně servírka

Kuchař Láďa přichází pozdě do práce, není to poprvé. Z řečí ostatního personálu vyplývá, že zubař je nejspíš výmluva a vyspávání po opici je daleko pravděpodobnější.

Následuje další den, kdy náš šéf dohlíží na Láďovu přípravu poledního menu.Láďa ho sám vymyslel, jedno jídlo se jmenuje rozstřelený ptáček. Nijak to tam nerozebírají, ale z názvu mám pocit, že to je španělský ptáček dělaný kuchařem líným ho zabalit, takže náplň jen tak nahází do omáčky. Ale to je jen můj dohad. Kaši z prášku Polreich nemůže přenést přes srdce, bude se dělat normální z brambor, i když je nutné zakoupit šťouchadlo (zjevně ji předtím nikdy nedělali). Láďa mu servilně přikyvuje, že ano, samozřejmě, on práškem opovrhuje a takovou kaši dávno toužil vyrobit!

Marná snaha Zdeňka, štamgasty nezmění, kaši z brambor neocení

Zase následuje ptaní se hostů, ale myslím, že zdejší návštěvníci snahu s kaší ani nijak zvlášť neocenili. Spíš jim vadí málo vstřícná obsluha a fakt, že místo amerických brambor na jídelníčku jsou servírovány bez vysvětlení hranolky.

K majiteli je ještě povolána sommelierka Klára Kollárová z La Degustation Boheme Bourgeoise, která mu ukáže pár základních chyb při skladování i nabízení vína.

[singlepic id=10 w=420]

Návrat po měsíci a kuchař je zase v tahu

Loučení, střih a návrat po zhruba měsíci. Pohlreich i jeho předvoj konstatují, že se jídlo zlepšilo a že jako hotovka za 80 Kč je zcela vyhovující. Nálepku dává podmínečně. A jaké překvapení v kuchyni – Láďa opět není k zastižení a okolo nového sporáku (lednice zakoupil majitel už v průběhu první návštěvy) se točí Ukrajinka.

V celém dílu Ano, šéfe, který byl zajímavý svým zaměřením na hygienu, mi chybělo řešení večerních návštěvníků. Na začátku si totiž majitel stěžuje, že má v herně i na kulečníku návštěvnost dobrou, ale nikdo si u něj neudělá rezervaci jen kvůli večeři. Návštěvníci si dají jídlo, jen když vyhládnou z hraní. A dál už tato otázka vůbec nepřišla na přetřes, jen polední meníčka. Tedy, možná to řešili, ale pak to tak sestříhali, že zbyly jen ty obědy. Protože nový jídelní lístek (.pdf) jako by se poučil, zeštíhlel a ceny se umoudřily. Je tam taky sympatické oživení – nezvyklá položka golubce – schválně, že víte, kdo na to přišel?

Závěrečné resume

A jaký dojem udělal 6. díl Ano, šéfe na mě? Pouze na jídlo večer, jak bylo přáním majitele, bych si rezervaci neudělala ani náhodou. V miniaturní kuchyňce se vaří těžko.Myslím, že je nesmysl chtít všechno – proč se nespokojit s kvalitními obědy a večer jen občerstvením pro hráče a návštěvníky baru? Na chuťovkách se dá vydělat velmi dobře a mohou být gastronomickým zážitkem, když mají nápad a jsou z kvalitních surovin. Ve Španělsku lidé za svými oblíbenými tapas vymetají bary jeden za druhým. Nebo řecké mezzedes. To by byla výzva – vymyslet českou variantu! Takovou, co by byla ideální pro partu mladých dynamických lidí, co si pořídili na hypotéku bydlení v nedalekých lokalitách (jak o nich na začátku mluvil Pohlreich) a přišli se pobavit. Lyže a spol. ze stěny dolů už šly, jak je vidět podle nových fotek! Z personálu byla nejlepší Ukrajinka, zbytek by bylo potřeba obměnit.

A co vy? Co byste uvítali jako občerstvení mezi partiemi biliáru? A chystáte se Blue Point navšívit?
Jako tito nebo tito mladí lidé? Ocenili by vysokou gastronomii nabo talíř jednohubek?

P.S.: Můj rekap vyplývá z toho, co jsem viděla v televizi. Nezapomeňte, že střih udělá své a skutečnost se může lišit :)

Ano, šéfe 6. díl video online ke shlédnutí

Naďa