Panáček v reality show

Helena Třeštíková: Nejistota moje životní pozice

24. Srpen 2008 | napsal(a): | reality show: Manželské etudy

V čísle 34/2008 zpravodajského časopisu roku 2007 Respekt si můžete přečíst velmi zajímavý rozhovor s Helenou Třeštíkovou, kterou většina čtenářů Panáčka v reality show zná díky cyklu časosběrných dokumentů Manželské etudy. Ten před pár dny opakovala Česká televize a to včetně nejúspěšnějšího dílu o Marcele, jenž se dočkal i celovečerního filmového zpracování. Především tohoto kousku se týkají odpovědi Heleny Třeštíkové, které si dovolím z jejího rozhovoru odcitovat. Věřím, že zaujmou i některé z Vás, třeba to, jak se její účinkování v cyklu Buriánův den žen promítlo do života Marcely.

Film René teď běží v kinech a nejspíš ho potká to co film Marcela – mezinárodní festivaly, ceny … Předtím vaše dokumenty znali většinou jen čeští a televizní diváci. Změnilo se tím něco ve vašem profesionálním životě?

Určitě. A je to zajímavý posun. Po televizní sérii Manželských etud mi producentská společnost Negativ nabídla, abych další rok natáčela Marcelu a pak že se uvidí, jestli z toho bude celovečerní film. Což je úplně jiná a náročná technologie – celý materiál se musí převést na pětatřicítku, na níž bych já sama coby producent, kterým jsem do té doby do jisté míry byla, už neměla. Producent pak obesílá filmem festivaly, stará se o PR… Celá ta kampaň je naprosto jiná a je to pro mě opravdu nová zkušenost. Rozšířil se mi obzor, dozvídám se, jak na ryze české filmy reaguje zahraniční publikum.

Jak? Rozumí jim?

To bylo velmi zajímavé. Prožila jsem poslední rok s filmem Marcela – byla jsem s ním na filmových festivalech v Izraeli, v Lipsku, v Irsku, v Soulu, v Egyptě, v Seville, kde jsem získala cenu za nejlepší evropský dokument… A pro mě bylo překvapivé, že se diváci v besedách po filmu ptali na přibližně stejné věci jako u nás doma. Ptala jsem se jich i sama: Bylo pro vás něco nesrozumitelné? A jeden divák odpověděl: Ono je to takové „universal story“ – ta věta mě potěšila. Lidi na celém světě souzní s Marcelou, takovým novodobým Jobem, kterého neustále pronásledují rány osudu – jejich vcítění bylo všude obdobné. Takže to všechno je pro mě nový životní pocit. Do té doby jsem se víceméně pohybovala jen v domácím prostředí, teď jsou ty filmy vystaveny širší konkurenci a pocit, že v ní nějak obstojí, je příjemný.

To je pro vás typické: nejste nezávislý, ale empatický dokumentární pozorovatel. Pro spoustu lidí je přirozené pomoct, když můžou, ale třeba Jan Burian ve své televizní sérii Burianův den žen, jehož jste byla protagonistkou, vám vyčetl, že jste dala Marcele svoji televizi a nechala ji, aby se naučila pořídit si ji sama.

I když se pokouším být jen pozorovatelem, dostávám se během tolika let, kdy jsem se svými aktéry v kontaktu, do situací, kdy nedokážu nepomoct. Mám zkrátka na chalupě starou, nepotřebnou televizi a Marcela ji ve své malé chatičce nemá a hodila by se jí. Tak proboha, to je to nejmenší, co pro ni můžu udělat! Zásadně měnit osobnost ovšem nedokážu. Určitě to nedělám proto, abych si budovala image lidumila, někomu se chtěla zalíbit. Dělám, co je pro mě přirozené. Nejsem režisér aktivista, ale vím a stále si uvědomuju to, co mi vždycky říkal můj muž: Pozorováním sledované měníš a že si to musím uvědomit.

Jaká to byla zkušenost, být pro jednou v pořadu Jana Buriana objektem dokumentu?

Zajímavá. Chtěla jsem zkusit, jak se cítí člověk na druhé straně kamery, a protože znám tvůrce Burianova dne žen, věděla, že to bude proti srsti.

A bylo?

Do jisté míry. Všimla jsem si, že lidé za kamerou, v tomto případě investigativci, byli pořád zachmuření. Tak by se nedal dělat sběrný dokument, protože po prvním natáčení by nikdo nechtěl pokračovat v tak chmurné atmosféře. Ale nechci to hodnotit, je to jistý tvar, který má své zastánce i odpůrce, a já myslím, že je dobře, že existuje. Jenže tahle moje, řekněme, dobrá zkušenost má bohužel dopad, který mě dost zničil. Na film se dívala i Marcela, o které Honza Burian v dokumentu necitlivě mluvil. A Marcela se zhroutila, je znovu v psychiatrické léčebně, a to na velmi dlouho. Vyčítám si, že jsem ji do toho namočila. Pasáž, která se jí dotkla, ve verzi, kterou jsem viděla ve střižně, nebyla, dodali ji tam později. Dokumentarista si musí uvědomovat, že pracuje s citlivým materiálem. Dvacet pět let s Marcelou soužiju s kamerou a pak přijdou mladí investigativci a všechno je v háji.

SUNíčko

Ten, který kolem roku 2005 měl trochu více času a tak ho napadlo, že spustit si bložínek o reality show, které tehdy začaly vtrhávat do českých i slovenských televizí, bude dobré na ukrácení času. Dopadlo to, jak vidíte. Panáček v reality show žije dodnes, když už to rozhodně není one man show, ale výtvor mnoha autorů, bez kterých by to skutečně nešlo. Chcete mě kontaktovat? Pak sunicko[at]centrum[dot]cz Díky.

Manželské etudy

Diskuze k článku

Počet komentářů: 0
U tohoto článku zatím není ani jeden komentář.

Přidat komentář