Jak se staví sen: (12.5.) Secesní obyvák a ložnice v Poděbradech (19/12), recenze

Kde je vystrčíno,
tam je dovolíno
.
Paní Fritz tentokrát proměnou překvapila i nepřekvapila. Královna svůj stín nepřekročila, i když se na první pohled zdá, že se to až na některé detaily nebývale vyvedlo. Co se mi líbí, co mi nevadí a proč jsem nespokojena?

Rekapitulace s fotogalerií původního i nového stavu zde

Obývák opravdu není tak strašný, jak jsem se obávala. Přemístění sedačky prostor uvolnilo, sedačka je vizuálně lepých tvarů, barevnost výmalby se do kompozice hodí a prostoru neškodí, dobře vypadá i vinylová podlaha. Ale nebyla by to proměna v JSSS, kdyby to zase nebylo převážně jenom pro oko a nebyla by to Simona, kdyby odhodila svůj tradiční guláš a kýče.

Hledám důtky, andělíčku, můj strážníčku

Proč jsem nespokojena? Protože se opět především ohromovalo. Obrovská sedačka Ikarus od Polstrinu je pěkná, jenže k sezení fakticky pouze dvoumístná. Ono to XXL lehací místo vypadá lákavě pohodlně, ale možná zkuste zapřemýšlet, jak by se vám příjemně pil čáj/káva, kdyby vás na návštěvě posadili v ložnici na letiště. Samozřejmě – jde to, ale buď se neopřete, nebo vám ji někdo musí podat (a vy zout) anebo musíte být dost šikovný a při plazení se k zádové opěrce hrníček nerozlít. Modul XXL je totiž větší než má postel – 220 x 156cm, tzn hloubka „sedu“ napříč je 120cm. No nic, na návštěvy chodí možná jen mladší ročníky, v bytě bydlí přece jen paní Ludmila s Jaroslavem a ti se těší, jak si na tom užijí sledování telky. Trochu mám vzhledem k věku partnera o tu pohodlnost lezení tam a následného sedolehu obavy – (na leh ve dvou by musela být ta sedačka natočená k tv delší stranou dílu XXL), ale nechť, horší je to v tomto případě ovšem s dohlednou vzdáleností, která je přes 3,5 m, což je pro tv s úhlopříčkou 32 palců přesně dvojnásobek optimální vzdálenosti. [singlepic id=4457 w=420] Dalekohledy nefasovali.

Paní si přála myslet též na jí opatrovanou maminku, která tam sice s nimi nebydlí, ale asi často přes den dochází. Pravila, že „by chtěla pro ni jedno malé křesílko, aby měla své zázemíčko“. [singlepic id=4458 w=420]Tož malé křesílko, dokonce dvojmo, je, ovšem proklatě nízké (73 cm – porovnání s výškou opěrek nijak vysoké sedačky je z fotek jasné, můžete se juknout i kde má Simona vedle křesílka kolena) a bez područek, což není moc vhodné ani pro čilé seniory.

Kamna se Simoně líbila, ale asi je zajetá jen na ty biolíhové a elektrické ochechule a tudíž původní stojan na dřevo nejspíš považovala za umělecké dílo. Výsledek je, že to teď řádně načutne dílo její. Umístění dřevníku je logické vpravo a to vzhledem k otevírání kamen. [singlepic id=4459 w=420]Dekorace levitujících baněk s umělohmotnými květinkami nad kamny je pro mne z říše snů – takových těch, z kterých se budíte celí zpocení. Umělecký dojem kombinace s topenářskými trubkami hoden snad nějakého mezinárodního Awardu.
To je dokonce o moc „lepší“ než ze zdi čouhající prdelky sádrových andílků 375,- za kus. [singlepic id=4460 w=420]
Andílci i skleněné koule půjdou snadno odstranit, horší jsou kusy mohutnější. Například červená nástěnná skříňka. Tady mi asi něco závažného uniklo a proto nechápu, proč něco takového, a ještě aby to rázněji vyznělo nad komodou obšťastněnou dřevěnou mandalou a jakýmsi lidovým indonéským umělcem zpracovaným „samorostem“. [singlepic id=4461 w=420]Skříňka vypadá jak z kuchyňské série a kromě barevnosti, ještě ne úplně trefené, stylově vůbec s ničím nekoresponduje. Nechápu k čemu a proč tam, podle mě by to bez ní vypadalo mnohem líp. [singlepic id=4462 w=420] Když už bych o něčem uvažovala, tak o nějaké prosklené knihovně, skleníku, které k secesi patří stejně jako Mucha. Paní přece měla vystaveno spousty porcelánu a skla (i když jen obyčejného) a i v indonéském nábytku, by se nějaký vhodný horní kus jistě našel – např. [singlepic id=4463 w=420]
Mnozí si jistě všimli i poněkud nezvládnutého umístění Muchových panó cyklu Umění. Nejen, že jsou mezi nimi různě široké mezery (njn, zas ten můj laserový měřič), ale hlavně osové umístění nehraje s nábytkem. [singlepic id=4464 w=420]Čtyřdílný cyklus se sem rozměrově nehodí a to by měla designerka vědět. Možná to i věděla, protože v té jinak prapodivné vizošce má reprodukce tři a umístěné správně. Tak co se dělo? V případě A. Muchy je přitom navíc na výběr tolik zajímavých a daleko méně zprofanovaných děl a motivů, které by údajná milovnice jistě ocenila.

A ještě trochu praktické stránky věci. Všimli jste si, že tentokrát se vůbec nesahalo na elektrické rozvody? No. Tož bych ráda věděla kdo bude po proměně rád a ochoten chodit do obýváku večer první a šátrat po vypínači. Zůstal totiž přesně tam kde byl, ale vstupní ďoura ne a ještě se do cesty šátrající ruce šikovně narafičí další umělecky pojatý indonésky „kořen“. [singlepic id=4465 w=420]Už jsem až mezi dveřmi, tak se posuneme o kousek dál

Tak Vás vítáme u nás v nevěstinci

[singlepic id=4466 w=420]
Nic proti sexuálním aktivitám starších lidí, ale jako návštěva bych se při prvním vstupu do bytu paní Ludmily a Jaroslava asi v duchu trošku zasmála a zapřemýšlela, zda si náhodou nějak nepřilepšují k platu a důchodu, nebo zda nejsou pilní na nějakém tématickém webu.
[singlepic id=4467 w=420] No a i když pomineme poněkud řádivý první dojem, tak při pohledu na řešení oného „pokojíku“ pro příležitostné přespání návštěv – dcery s manželem a malou dcerkou, alespoň já osobně přemýšlím, co to vlastně jako …. [singlepic id=4468 w=420]Spát podél nebo napříč? Snad napříč – jsou tak položeny i matrace (snad) a polštáře alespoň nebudou padat do té nepodestové části pod oknem, kde se podesta nevešla kvůli výšce instalace topení.

Řešení s podestou a tudíž pevnou lehací plochou je ale přece celkově divné. Za prvé – dvouapůl leté dítko spící na návštěvě s rodiči je celkem oki, ale co takhle za pět, sedm let? A to si vozí sebou spacáky?

Takto zřízená podesta víceméně zabíjí jakýkoliv jiný způsob využití prostoru. Stůl by se tam sice vešel, ale jen malý a schůdky na obou stranách troška nepohodlné (nebezpečné). Ale kam pak s matracemi? Paninka maminka babička Ludmilka sice myslela na blaho a pohodu bližních, ale pokud se tam rodina často schází v počtu větším než 3, tak jak se bude obědvat? V té pidikuchyni, kde je a bude stůl akorát k přeražení a v návrhu nové mají ještě minimalizovanější? [singlepic id=4469 w=420]Dvacetihlavé rodinné sešlosti se hostí vždy jen studeným bufetem? A proč vlastně se buduje kamrlík separé za hadrem, když v obýváku vlastně lůžko velikosti solidní manželské postele a za pár příplatkových peněz bylo možno pořídit i rozkládací mechanismus dvousedáku. Nebylo by lepší aby „královna“ českého designu zapřemýšlela a poradila rodině investovat do nějakého důmyslného víceúčelového zařízení umožňujícího prostor smysluplně využít i mimo spací čas? Kdyby to bylo v bytě s pěti pokoji a někde stranou, hlavního provozu, tak mávnu rukou, ale tady si klepu na čelo.

No a na závěr už jen drobnost -aneb jak snadno rozsvítit v kuchyni [singlepic id=4470 w=420](kdyby to někomu nedošlo – vypínač přikryje křídlo dveří a „dveře“ do kuchyně jsou jen hadrový panelový závěs s posunem vpravo)

Nepros andílku, máš to marný, plav

Kde je vystrčíno, tam je dovolíno. Tady jsou bohužel vystrčené jen čtyři sádrové prdelky a ty za to nemohou. Svým bezhlavým tělem do té proměny vlastně přesně zapadají.

Ač mám k obýváku výhrady, tak jej přece jen uznávám za celkem schopný. Na mě jen velkorysostí a luxusem navoněný dojem funguje jen příliš málo vteřin, než abych přehlédla chyby a problémy. S většinou dekorací bych kráčela na blešák nebo do popelnice, ač mnohé nejsou samy o sobě nijak špatné. Celkový dojem je poněkud neorganický zmatek. Zahlcování prostoru svíčkami, hřbitovními lucerničkami a miskami s kamením je zbytečná kýčovitá vata, která dává jasně tušit, že paní designerka má mnohem blíž k povrchní bydlence než k nějakému designu, architektuře, umění.
Veřejnodomní předpokoj bych hořce oplakala a přitom si šla okamžitě pro sekeru (bych se zbavila pódia).

Měla bych tedy asi známky rozdělit – za obývák dát dvě až tři a kuli za ložničku, ale protože jejím řešením se podle mého celá tato část bytu stala podivnou fraškou, tak nemůžu nic jiného než dát opět další čtyřku
Méně je někdy více, milá paní Simono a nezachrání to ani dvacet kilo kamení, mandaly, indonéská božstva, ani vaše švejžužu.

Anketa k hodnocení proměny zde