Ano, šéfe 2. řada začíná v Županovicích s polonahou kuchařkou

[singlepic id=159 w=420] Tak se nám po prázdninách opět na obrazovky vrátil pořad  Ano, šéfe. Vrátil nás zpátky do léta, Zdeněk Pohlreich přijíždí na člunu k hostinci U Lojzíka (Nebo k restauraci Vltavanka? V názvu nemá jasno majitel ani hosté). Podnik se nachází ve vesnici Županovice na břehu Slapské přehrady. Funguje i jako potápěčská základna, půjčovna lodí a penzion. Majiteli jsou Oldřich Podehradský (dělá provozního) a Petr Medřický (Zřejmě syn Luboše Medřického alias Bubáka? V pořadu se o něm nezmiňovali.). V kuchyni vaří Bubákova dcera Jitka. Bubák je potápěč, ale ne profesionální kuchař, jeho dcera také není vyučená v oboru. Přesto zvládá praticky sama uvařit  v sezóně 40 obědů a 50 večeří denně. A ještě k tomu snídaně pro hosty penzionu – prostě maká jako šroub od rána do večera.

Na Slapech plavou všichni – i biftek

Po prvotní obhlídce, zpestřené ucpanou žumpou přetékající na podlahu kuchyně, si šéfkuchař jako vždy objedná. Tentokrát poměrně dost jídel – chobotnicový salát, dršťkovou polévku, vepřový řízek s žampionovou omáčkou, žebírka a biftek. Nijak nepřekvapuje, že obstálo jediné jídlo, polévka. Kameraman divákům zabral pánev s biftekem pěkně zblízka: plaval si vesele ve třech centimetrech oleje. Vsadím se, že olej byl předtím i potom průběžně doléván a používán pro všechna jídla po celý den. Taky přistihneme tatínka Bubáka při lži. Když mu Pohlreich vyčítá nesmyslnou oblohu z plněných papriček, svede to na dceru. Ale záznam říká pravý opak.

Polovina úspěchu je obsluha

Druhý den začíná schůzkou vedení, kdy Zdeněk nekritizuje jen jídla, ale i chaotičnost personálu. Připadá mu, že by ho stačila polovina. Jsou to brigádníci, s obsluhou moc zkušeností nemají. Připadalo mi, že provozní Olda je nejslabší článek: to on by měl zaměstnance vést a říct jim, co a jak by měli dělat.  Divák zase jako v mnoha dílech předtím vidí, jak jsou důležité zkušenosti a vzdělání v oboru. Když majitel sám obsluhu nezvládá, těžko může nováčka zaučit.

[singlepic id=158 w=420]

Vzpomínám, jak jsme před několika lety chodili pravidelně na oběd do restaurace s profesionální obsluhou. Byla radost pozorovat servírky, nikdy nešly s prázdnou. Když nesly jídlo, cestou zpátky stačily přijmout objednávky nových hostů. A ještě vzít do kuchyně špinavé nádobí . Ani krok zbytečně. Schválně až půjdete příště na večeři, pozorujte personál. Je efektivní? Přinesl vám číšník jídelní lístek a zase šel zpátky s prázdnýma rukama, i když vedle u stolu jsou prázdné talíře k odnesení? Je to velmi poučné.

Dnes vaří šéfkuchař a je odměněn fanouškem

Přichází den, kdy za plotnu přichází Zdeněk, aby Jitku naučil nějaká nová jídla a také si ověřil reakce místních hostů. Předvádí, jak rychle udělat candáta se zeleninou. Je to lehké letní jídlo, k přehradě jako stvořené. Bubák se tváří nedůvěřivě: „To je ryba?“, ptá se a moc nadšeně nevypadá. Nicméně provozní Olda vyráží na pláž a zve na ochutnávku nového menu. Večer je hospoda plná, všichni jsou zvědaví. „Ještě si to přichutím“, sype mohutně na Pohlreichovu specialitu štamgast sůl.

Zdenda si jde odpočinout na lavičku a dostává se mu odměny. Jeho fanoušek je u vytržení, že ho zde potkal. Nacpe mu do ruky vodítko od svého psa rozměrů telete a spěchá domů. Vrací se s broskvovými (slyšela jsem dobře?!) knedlíky. To si šéfkuchař jistě pochutná!

Stojí štamgasti za Bubákem?

Následující den zastihne Zdeněk Jitku nad španělskými ptáčky. Vychází najevo, že se jí tatínek opět pletl do řemesla. Tento problém se vyskytl víckrát – je nutné rozdělit kompetence, aby bylo jasné, za co má kdo zodpovědnost. Mnoho šéfů restaurace smrt.

Bubák není extra nadšený z Pohlreichova jídelníčku. Oponuje, že štamgasti nejsou zvědaví na drahého candáta a chtějí svou rajskou se šesti. Včerejší večer odešly čtyři stoly, protože nabídka na ně byla moc drahá. Pohlreich si stojí na svém, že lidé peníze mají a za kvalitu je dají. Nakonec se dohodnou na kompromisu: část budou hotovky a část sezónní dražší jídelníček. „Nemontuj se jí do hotovek, ty umí holka dobře!“, uzavírá debatu Bubák a Zdenda se shání po nitroglycerinu.

Ještě se pokusí nabídnout štamgastům výběr svých jídel. Žádné překvapení, chlap by si dal radši tradiční českou omáčku, žena lehké jídlo chválí.

Poslední den

Na závěr Zdeněk doporučuje Bubákovi, aby se rozhodl, jestli chtějí mít hospodu jen s pivem (potom stačí pár jídel typu smažený sýr) nebo jestli chtějí restauraci, kam chodí lidi za dobrým jídlem. Pak by bylo dobré najmout vyučeného kuchaře, který Jitku lecčemus přiučí. Šéfkuchař si stojí za svým, že za kvalitu si lidé zaplatí.

Návrat

Na konci léta se do Vltavanky Pohlreich vrací. Do kuchyně byl zakoupen salamandr. Z lehčích jídel se dobře uchytily bramborové gnocchi. Zdeněk si objednává výběr jídel a i když konstatuje, že se Jitka zlepšila a je vidět, že se hodně snaží, samolepku dát hostinci U Lojzíka nemůže. Je vidět, že nová řada Ano, šéfe je přísnější než předchozí.

Trochu jsem nepochopila, proč se Vltavanka do soutěže přihlásila. Bubák je samorost, stejně si hospodu povede po svém. A tento díl, když si vzpomenu na žumpu nebo kuřecí křidélka hozená ve skříni, není zrovna dobrou reklamou.

První díl nové série nepředložil divákům nic, co bychom už neviděli dřív: restauraci si otevřeli lidé, kteří nejsou z oboru, personál taky ne (jedna servírka je automechanik). Tady týden rad od zkušeného nepomůže. Já bych to viděla na tu variantu pivo+smažák.

Související zajímavé články o tomto dílu Ano, šéfe jinde na internetu

– Ano, šéfe! znovu a lépe? / Jižní svah, nejen o víně vážně i nevážně

Ano šéfe – Županovice u Slapské přehrady k online shlédnutí

Naďa