Natálie Rottrová: „Zvuk cella proniká do mé duše, který rezonuje celým mým bytím“

Tady na Panáčkovi řada z nás Nátalii Rottrové v The Voice Česko Slovensko 2019 fandila a zamrzelo nás její brzké vyřazení ze soutěže. Zpěvačka navíc po svém debutovém albu MY & ONI chystá v Anglii další album, a tak jsem se rozhodla ji vyzpovídat.

Tvá kapela se jmenuje NoeRoads, absolvovala jsi několikrát putování do Santiaga. Jsou pro Tebe důležité cesty?

Řekla bych, že celý život je taková dlouhá cesta, s různými odbočkami. Etapa působení v kapele byla jedna z mnoha cest (která snad ještě bude pokračovat), stejně pak i tři podniknuté poutě do Santiaga. A pokud bych měla odpovědět na otázku, tak cesty důležité samozřejmě jsou, protože se na nich často učíme a rosteme, a to především z těch méně komfortních situací.

Ty a violencello jste neodlučně spjaté. Odkdy na něj hraješ a je to Tvůj nejoblíbenější nástroj?

Na cello hraji od svých šesti let. V kuse jsem hrála nějakých 12 let a s přestávkami pokračuji stále dál. Je to naprostá srdcovka a nyní, při pobytu v Anglii, mi velmi chybí. Zaručeně je to můj nejoblíbenější nástroj, jehož se jen tak nevzdám. Jeho zvuk proniká do mé duše, který rezonuje celým mým bytím.

Máš s ním nějaké speciální zážitky? Máš jiný nástroj, na který bys se chtěla naučit?

Moje cello se dostalo do dálav přeshraničních krajů v dobách, kdy jsem ještě působila v orchestru. Každopádně nejlepší a největší zážitek s ním mám z The Voice, kam bych nevěřila, že se může dostat. Hraji také trochu na ukulele a klavír, což jsou další nástroje, kde bych se ráda více zdokonalila. Miluji však bicí nebo basovou kytaru, avšak hraní na tyto nástroje pravděpodobně přenechám zkušenějším.

Máš cit pro poezii slov, jsou slova tím, co používáš k sebevyjádření nejraději? V kterých chvílích nejraději tvoříš? Máš oblíbené básníky, nebo textaře?

Skrze slova, ať už bychom mluvili o poezii nebo textech k písním, jsem se začala vyjadřovat již v nějakých čtrnácti letech a rozhodně to vždy nebylo o ničem jiném než o vyjadřování pocitů, prožitků či postojů. I nyní, při vedení takového veřejného deníku, jsou slova terapií, nezbytnou pro mé každodenní žití. Těžko říci, kdy nejraději tvořím, neb ke mně takové chvilky musí přijít samy, abych mohla něco kloudného napsat. Nicméně je to vždy tehdy, kdy cítím, že mám co říct, mám potřebu se vyjádřit. Mám ráda krátké, výstižné poetické útržky, viz Atticus, Rupi Kaur nebo Hollie McNish.

Můžeš naznačit, jaké téma, náladu bude mít Tvoje další album?

Pokud mě jen trošku sledujete, poslední zhruba rok a půl jsem také vystupovala s mým brněnským kamarádem Pavlem Špirkou, s nímž jsme spojili nejen své hlasy, ale také nástroje. Ve výrobě je tedy album právě s ním. Jak Pavel popsal, bude to deska zachycující depresivní a melancholické hlubiny až po veselí a výstřiky štěstí, s doplněním kytary a violoncella.

Co jsi si odnesla ze soutěže The Voice? Posunulo Tě to v hudebním směřování? Jak jsi nesla odchod ze soutěže?

Působení v soutěži mi rozhodně dodalo více sebevědomí a víry v samu sebe. Namotivovalo mě kupříkladu k natočení mého prvního hudebního videa nebo k vydání debutového alba. To, že jsem soutěž opustila poměrně brzy mě samozřejmě mrzelo, protože jsem věřila v to, že ještě mám co nabídnout, na druhou stranu i přesto to byla obrovská zkušenost, která stačila na to, aby zažehla určitou jiskru, která ve mně zůstala ještě dlouho poté.

Je pro Tebe stále těžké vystoupit z ulity, jak jsi naznačila v písni Vnitrokrize, nebo se to změnilo?

Jistá nekonformita ve veřejném vystupování je se mnou stále, stejně tak určitá vnitrokrize, která mnou prostupuje. Zároveň je to nezbytná esence a krmení pro mou duši, která se tímto sytí, byť je to někdy velmi náročné se širší veřejnosti otvírat a vstupovat do té prvotní, pro mě méně komfortní zóny. To všechno se se pak ale během prvních pár minut při koncertování mění a já nabývám zase té jistoty a vědomí, že tohle je to, co mám dělat a to, čemu se chci ve svém životě věnovat.

Píseň Nechci je Joey Crookes cover. V čem je pro Tebe tahle zpěvačka inspirativní?

Joy Crookes mě přitahuje svým vzezřením a celkovou atmosférou, kterou vytváří. Navíc směrem, kterým se vydává ona, bych se ráda jednou vydala i já. V soulu a alternativním R&B se cítím asi nejvíc sama sebou. Ale čím mě upoutala asi nejvíce, a to především v písni „Anyone but me“, byla právě její autenticita, kterou v ní zrcadlí. Ta vypovídá o jejích zkušenostech s duševním zdravím, především pak s depresí. Cením si toho, jak otevřeně o tom mluví a o to víc, jak je schopna pak tato, dnes již více diskutovaná témata, přenášet do hudby. I mně bohužel nejsou cizí. To je právě to kouzlo umělců, kteří mohou promlouvat k druhým skrze hudbu a spojovat se s nimi skrze své autentické prožitky.

Koronakrize umělcům přináší složitou situaci, zastavila koncerty. Je něco v čem Tě tohle období naopak obohatilo nebo přineslo něco nového?

Rozhodně mě tato doba více osamostatnila. Snažím se zdokonalit své nahrávací a postprodukční schopnosti, tak abych mohla kdekoli a kdykoli vypouštět své výtvory do veřejného online prostoru. Není mi cizí ani natáčení a editace videí, a tak tedy tento čas, kdy nemohu vystupovat live, využívám k prozkoumávání mých dalších umů a jejich zdokonalování.

Využíváš zdatně sociální sítě, plánuješ zasvěcovat své příznivce do zákulisí i nadále jako ve videu Behind the song? Na instagramu používáš i koláže.
Tvoříš ráda koláže?

Koukám, že jste si udělala průzkum (smích). Určitě tak hodlám činit i nadále, přijde mi to nezbytné a hlavně přirozené. Je pro mě důležité se obecně sdílet a nechat nahlížet druhým do mého nitra. Samozřejmě s určitým filtrem. Práce na sociálních sítích mě baví, stejně jako vytváření grafiky a designu. Tedy i koláže byly svého času něčím, co mě pohltilo a velmi bavilo. Ráda nacházím stále nové a nové způsoby vyjádření toho, co chci říct.

„Panáčkovci“, kteří jsme Ti fandili za doby účinkování ve Voice, si povšimli Tvé obliby v zajímavých ponožkách. Je to Tvůj trademark?

Prve moc děkuji za podporu! Doufám, že se mnou zůstanete i nadále, v dobách postVoicových. Ani nevím, kdy to nošení různorodých ponožek vlastně začalo, každopádně mě to stále drží, to musím přiznat. Ještě když se koncertovalo, většinou jsem svůj outfit pánovala právě vzhledem k ponožkám, které jsem se rozhodla vzít. I nyní mám v zásuvce minimálně deset párů různobarevných a vzorovaných ponožek – připravené na opětovné vystupování.