Ano, šéfe 2012 (1.10.) restaurace Excalibur, Moravská Třebová (rekap)

[singlepic id=5421 w=420]

Restaurace Excalibur, nacházející se v Moravské Třebové, v minulosti neměla špatnou pověst. Kniha hostů se pyšní podpisy a fotografiemi slavných osob včetně nedávné oběti airsoftového atentátníka a leckdo uvádí, že si náramně pochutnal. Jenže to jsou zápisy z let dávno minulých. V době natáčení Ano, šéfe  na tom byl podnik o poznání hůře. Hosté se dovnitř nehrnou a majitelé netuší, v čem je vlastně chyba. Takže nezbývá než povolat detektiva Štiku, aby tu záhadu neúspěšné restaurace odhalil.

Ach, ty tematické hospody…

Většina majitelů restaurací se chce odlišit od konkurence. Jenže na to jdou špatně. Sice si vymyslí téma (v tomto případě Artušovská legenda), „vyzdobí“ hospodu papundeklovými kameny se zabodnutým bakelitovým mečem, ale tím to končí. Obsluha chodí v civilu, na stolech jsou slánky z Ikey a největší tragédie nás čeká na jídelním lístku: kreativní názvy. Neskutečný nešvar, tyhlety měšce pana porybného, prsa paní hraběnky nebo rádobyvtipné tulákovy onuce čtrnáct dní neprané (smažený syreček). I Excalibur má jídelák plný podobných názvů, které jsou opruzem pro hosty i pro servis – neboť hosté se logicky neustále ptají „a co je to ten rytířův kotlík“ a obsluha donekonečna u každého stolu popisuje složení jídel celého jídelního lístku.

[singlepic id=5444 w=420]

Tematické hospody dnes nikoho nezajímají, uživí se jich jen několik, většinou jako doprovod nějaké další atrakce (např. Dětenická středověká krčma nedaleko hradu, kde se ale i obsluha stylizuje do určitých rolí a kde je součástí pobytu v hospodě i kulturní program na středověké téma). Když už tematickou hospodu, tak tematickou gastronomicky. Aby to nebylo žádné tutti frutti, z každého státu světa jedno jídlo, ale aby vše dávalo nějaký smysl.

Mimochodem, tuším že ve Švédsku jednu středověkou restauraci mají a vaří tam opravdu středověkými technikami a podle tehdejších receptů. Valné většině hostů tam moc nechutná, protože dnes jsme zvyklí více solit, více kořenit (tehdy nebyla řada dnes běžných koření vůbec známá), jsme zvyklí na rýži či brambory (kde by se to ve středověku vzalo) , jsme zvyklí na jiné úpravy (smažení? zapomeňte!) a také nejsme zvyklí na pochoutky typu vařený vepřový žaludek naditý pokrájenými střevy.

Středověké borůvky

Zdeněk usedá ke stolu, bere jídelníček a lysá hlava se začíná rosit. Játra s borůvkami, jak tohle může dopadnout? Inu, špatně. Prostě studený borůvkový kompot vykydnutý do porce jater. Autentický středověk, že? Kilový steak nazvaný „Sázka se šenkýřem“ (když ho sníte za určitou relativně krátkou dobu, nemusíte ho platit). A pochopitelně maso zapečené s plátkem šunky a třicítkou eidamem.  Artuš se tím nepochybně cpal od rána do večera a i Merlin si čvachtal. Až v jednadvacátém století musel přijít další plešatý čaroděj a říct: Dost, takhle se tu už vařit nebude!

[singlepic id=5438 w=420]

Zdeněk míří do kuchyně, podívat se na to, kdo má ta zoufalá jídla na svědomí. A protože má čuch na lidi, ihned odhalí, že jeden z kuchařů nemá ve svém alkoholovém oběhu zrovna mnoho krve. Majitel restaurace ví, že kuchař Jiří „trošku pije“, ale toleruje to, protože je to jeho kamarád.

Pro Zdeňka ale není kamarád nikdo, od kamarádění tu dnes není. Nandá kuchařům na talíře jejich vlastní jídla a dá jim ochutnat. Šmakuje jim? Nešmakuje. Sami by to prý nejedli. Ale hostům to klidně předloží. Majitel se snaží nadhodit, že lidem to takhle stačí  (tady-jste-v-Tišnově-syndrom), ale něco takového Pohlreich nehodlá vůbec poslouchat. Kdo k hostům přistupuje metodou „netřeba to dělat dobré, oni to sežerou i tak“, ten si nic než prázdnou putyku nezaslouží.

Kuřecí zátěžák

Jsem rád, že tentokrát se zátěžový test dělá v každé hospodě. V některých dílech v dřívějších řadách zátěžáky nebyly a dost to chybělo. Jen mě mrzí, že štáb neměl ani v této řadě koule na to, aby závěrečná návštěva „po měsíci“  proběhla na tajno – se skrytou kamerou a najatými figuranty a až posléze nečekaně vyskočivším Zdeňkem.

[singlepic id=5439 w=420]

Ale zpět k zátěžáku. Mohli jsme v něm vidět i rodinu Kuřových, jejichž hospodu jsme v Ano, šéfe! také sledovali. Pan Kuře radí majiteli Excaliburu, v kuchyni se maká jak o život, ale je znát špatný systém a zbytečně překomplikované menu. Zdeněk se stále pozastavuje nad „vtipnými“ názvy (Dračí dech) a navrhuje další pokrmy (Dračí tváře v páře, Dračí oči v moči). Ale smích mu dlouho nevydrží. Kuchaři nejsou schopni udělat ani pořádný salát nebo nandat na talíř hotovku.

V bufetu je líp

Lysý šéfkuchař už se na to nemůže dívat a vyráží na procházku. A co nenajde – nedaleký bufet, kde za obdobné ceny vaří osazenstvo mnohem lepší jídla. Myslím, že návštěvníci bufetu museli být v šoku, když viděli Pohlreicha, jak se tam cpe zelím za šest pětek a dělají se mu boule za ušima.

[singlepic id=5440 w=420]

Nacpaný a spokojený se Zdeněk vrací do Excaliburu a sděluje majiteli, co právě zažil. A ještě si stranou bere opilce Jiřího a promlouvá mu do duše. Jiřímu je pětatřicet a je krok od pádu na absolutní dno. Když přijde o práci, bude to pro něj znamenat konec. Jenže když zůstane v kuchyni, bude to znamenat konec pro Excalibur. Co s tím? Majitel Excaliburu má jasno. Jiřího musí vyhodit-nevyhodit. Z kuchyně musí zmizet, ale pouze podmíněně. Čeká ho protialkoholní léčebna a poté, co se Jiří dá dohromady, může nastoupit zpět do kuchyně. Jiří má podporu majitele i Zdeňka, ten se dokonce později za Jirkou zajede podívat do léčebny a povzbudit ho v jeho rozhodnutí.

[singlepic id=5437 w=420]

A co v Excaliburu? V kuchyni musejí nastat velké změny. Pohlreich dodává majiteli restaurace odvahu k ráznějším krokům. Vždyť je to v jeho vlastním zájmu, mít v podniku pořádek, systém a dobré pracovníky. Na personál musí být člověk přísný, i když to jsou kamarádi. Majitel slibuje, že nastolí nové pořádky, změní jídelníček, na interiéru už stihl zapracovat. A uvažuje o novém šéfkuchaři, který by Excaliburu vdechnul novou gastronomickou podobu.

Návrat kuchaře Svatopluka

Po několika týdnech se na místo činu nevrací Sváťa Kuřátko (jestlipak si ho ještě pamatujete?), alébrž Zdéňa Pohlreich. A co to? Jídelní lístek jak vyměněný, plný moderních českých a moravských jídel. Domácí polévka dává tušit, že tady změnu vzali vážně. Kachna se švestkovou omáčkou je famózní, i dezert vypadá luxusně. A nejlépe vypadá mladý šéfkuchař. Přiznám se, že když jsem si pouštěl záznam této epizody Ano, šéfe!, tak jsem si těch pár vět, co Petr Bui pronesl, pustil párkrát dokola.  Z toho člověka je cítit nadšení, láska k profesi, zdravá ambicióznost. Kdyby v každé restauraci byl někdo takový, ó jé, to by se nám to jídalo!

[singlepic id=5445 w=420]

Epizoda končí dvojitým happyendem. Proměněná restaurace dostává samolepku s hvězdou a kuchař Jiří prodělává detox v léčebně. Pořad už nestihl ukázat, že po několika měsících se Jiří ze svých problémů dostal, užívá antabus, aby do alkoholového problému nespadl znovu a – jak mu majitel Excaliburu slíbil – opět pracuje v kuchyni. Ze začátku chodil vypomáhat, později nastoupil na půl úvazku a nyní spolu s šéfkuchařem Petrem makají naplno v Excaliburu, kam se konečně zase začínají scházet strávníci v hojném počtu.

Ano, šéfe, video ukázka z restaurace Excalibur, Moravská Třebová

Související odkazy

– oficiální web restaurace Excalibur v Moravské Třebové
– tento díl ve video archívu Prima PLAY
– Restauratér versus Slevomat: Pro koho je vlastně výhodný oběd se slevou? / Vitalia.cz

Chcete Zdeňkův svetr s kostmi?

Pak si jej můžete objednat na následujícím odkazu a když ne objednat, tak alespoň prohlédnout.

Scalex

Miluju reality a talentové show a Panáček je jednoznačně nejvýznamnějším médiem u nás, které se tomuto žánru věnuje. Takže je jasné, že jsem se sem musel nakýblovat. Nejraději mám pěvecké soutěže, kontejnerovky a kuchařské show. Nenávidím blbce a sport.