Solitary 2.0 – Jak se žije na samotce

Pokud si myslíte, že v žánru kontejnerových reality show se už nedá vymyslet nic nového, pak jste asi ještě neviděli nejextrémnější show současnosti, Solitary. Soutěžící v ní dobrovolně podstupují náročné testy psychické a fyzické odolnosti, které štáb posouvá až na samotné hranice jejich úplného vyčerpání. Ne nadarmo tomuto pořadu někteří diváci přezdívají „televizní verze filmu SAW“. Šéfové americké stanice FOX Reality projevili hodně odvahy, když v roce 2006 uvedli první řadu této soutěže na televizní obrazovky. Letos koncem léta odvysílali druhou řadu, nazvanou Solitary 2.0, do níž se na castinzích přihlásilo několikanásobně víc odvážlivců, kteří si toto týrání chtěli vyzkoušet na vlastní kůži. Přitom na toho, kdo ve hře vydrží nejdéle, čekala poměrně malá výhra, 50.000 dolarů (zato v jiných reality show se účastníci moc nenadřou a vyinkasují rovný milión).

Hry se účastní devět soutěžících, kteří jsou zavřeni do umělého prostředí pod neustálým dohledem kamer. Tím ale jakákoliv podobnost s Big Brother končí. Soutěžící totiž nežijí spolu, dokonce se navzájem ani nikdy nesetkají, protože každý je zavřen do malé osmistěnné cely, kde je naprosto izolován od okolního světa. Společnost mu dělá jen neosobní hlas centrálního počítače VAL, který má toto vězení na starosti. A svou roli dozorce vykonává opravdu pečlivě. Hned na úvod všechny vězně (ačkoliv jim vtipně říká „hosté“) poníží tím, že jim vezme jejich identitu a místo jejich skutečných jmen jim přidělí čísla od 1 do 9, kterými se musí dále hlásit. Jejich životy jsou od té chvíle jenom ve VALových rukou, rozhoduje, kdy se bude jíst, kdy mohou jít spát, řídí teplotu a umělé osvětlení v každé cele. Soutěžící bez možnosti spatřit denní světlo brzy ztratí pojem o čase. Například první dny jim VAL nedovolil vůbec spát (a když začali usínat, tak jim za trest několik hodin pouštěl nekonečnou zvukovou smyčku nervydrásajícího pláče malého dítěte). Teprve pak se nad nimi smiloval a umožnil jim spát. Po pouhých patnácti minutách jim ovšem rozsvítil a bezostyšně jim tvrdil, že spali patnáct hodin. Někteří soutěžící se skutečně po tomto vydatném spánku cítili odpočatí. Podobných psychologických hrátek měl VAL připraveno několik, nikoho ze soutěžících ovšem v cele násilím nedržel, kdykoliv mohli stisknout na stěně červené tlačítko a vězení navždy opustit, tím se ale sami připravili o případnou finanční výhru.

Hlavní náplní jejich pobytu byla ale série experimentů. V každém díle plnili nejdříve psychologické testy, zaměřené na jejich paměť a koncentraci (například co nejrychleji se naučit nazpaměť větu o 57 slovech, sestavit opatrně dráhu ze 400 kostek domina nebo odemknout padesát visacích zámků pomocí svazku padesáti růzých klíčků). Kdo tento úkol splnil jako první, vyhrál imunitu a nemusel podstoupit následnou „léčbu“. Touto „léčbou“ byl fyzicky náročný úkol, který probíhal tak dlouho, dokud to někdo ze soutěžících nevzdal a nestiskl červené tlačítko. Například hned v prvním díle museli soutěžící bez hnutí stát bosky na desce poseté kovovými kolíky, které jim po několika hodinách působily nesnesitelnou bolest. Protože ale byli soutěžící umístěni v samostatných celách, nikdo si nemohl být jistý, jestli už někdo dávno úkol nevzdal, proto bojovali s bolestí dál. Ten, kdo to nevydržel a stiskl červené tlačítko, mohl jen doufat, že mu VAL oznámí, že právě on nebyl ten první, kdo úkol vzdal. Pokud to neodhadl dobře a byl první, musel hru okamžitě opustit. Ale ani po jeho odchodu úkol neskončil, VAL nikomu neoznámil, že už to někdo vzdal, takže se zbývající soutěžící trápili ještě několik dalších hodin! Bojovali tak hlavně sami se sebou, do soutěže se přihlásili právě proto, aby objevili své limity.

Všechny úkoly štábu byly sice dopředu odzkoušené a schválené zdravotníky a psychology, ale stály opravdu za to. Například přeskok přes švihadlo, přičemž toto „švihadlo“ mělo podobu těžkého lana, kterým se přivazují zaoceánské lodě v přístavu. Cílem bylo jakýmkoliv způsobem lano otočit kolem svého těla, počet otoček se s každým dalším levelem zvyšoval. Kdo to nestihl ve stanoveném časovém intervalu, byl potrestán bonusovým kolem, kdo vysílením padl, musel stisknout červené tlačítko.

Po většinu času dostávali soutěžící speciální vězeňskou stravu v podobě tyčinky obsahující všechny potřebné živiny, ale absolutně bez chuti. V rámci jedné léčby se mohli těšit na jejich nejoblíbenější jídla- ovšem rozmixované do nechutného koktejlu. Úkolem bylo vypít skleničku této zvlášní směsi. Zpočátku to šlo dobře (rozmixovaný banán), jenže v dalších kolech přibývala oblíbené jídla ostatních hráčů (slanina s vejci, jogurt, suši, cheesburger, smažené kalamáry, …) a vypít skleničku bylo stále obtížnější. Tak se pokračovalo stále dokola, dokud to někdo nevzdal (respektive vzbouřil se jeho žaludek) a nestiskl červené tlačítko.

Nápor na žaludek byl ale také jiný úkol, v němž VAL soutěžícím stále dokola na obrazovce pouštěl krátký videosnímek, poskládaný ze záběrů, které byste raději něchtěli vidět před spaním. Připomínalo to něco jako video, které se vyskytovalo v japonském hororu Ring (nebo něco, co by natočil režisér David Lynch). Bylo dost hrozné vidět krvavý snímek jen jednou, ale soutěžící dostali sadu fotografií z tohoto filmu a měli za úkol je seřadit tak, jak šly záběry po sobě, takže na snímek museli stále myslet.

Podobné znepokojivé pocity mohli mít také televizní diváci při sledování jiného léčebného úkolu. Soutěžící v něm byli připoutáni k dřevěnému křeslu a v ústech měli vložený míček. Nepřitozeně rozevřená čelist začala po několika minutách strašně bolet, ale daleko horší pro soutěžící byl pocit naprosté bezmoci, kdy jim z úst nekontrolovaně tekly sliny. Z tohoto ponižujícího zážitku někteří málem skutečně začali šílet a úkol raději vzdali. Autoři této show mají někdy opravdu zvrácené nápady.

S každým dílem se počet hráčů snižoval, až zbyli jen dva finalisté, kteří si to rozdali v závěrečném úkolu. A z předchozích odstavců můžete usoudit, že to nebyla žádná procházka růžovým sadem. Čekalo je poležení na houpací síti tvořené třemi kovovými řetězy, které se jim po několika desítkách minut nemilosrdně zařezávaly do kůže na zádech. Ten hráč, který na tomto lůžku dokázal vydržet nejdéle, vyhrál a mohl si převzít šek na tvrdě vydřených 50.000 dolarů. Možná se z tohoto článku může zdát, že je tato show hodně drastická podívaná, ale ve skutečnosti obsahuje i dost vtipných momentů, například suché hlášky „nezaujatého“ počítače VALa, který si rád hrajé se soutěžícími jako kočka s myší. Nejen z tohoto důvodu stojí za to podívat se příští rok na Solitary 3.0. Ale na castingu mě teda určitě neuvidí!

videa ke stažení

– Trailer na Solitary 2.0 (YouTube)
– Upoutávka na Solitary 2.0 (YouTube)
– Jeden z úkolů z první řady Solitary (YouTube)
– Všechny epizody ke stažení

TK