Recept na bohatství (27.8.): tuhá slepice, shnilé zuby a spousta plivání

Vzhledem k tomu, že lidstvo se primárně zajímá jen o dvě věci – sex a žvanec – je logické, že šoubyznys se snaží tento zájem patřičně uspokojit. V posledních letech české a slovenské televize zjistily, že už to, že je pořad o jídle, je polovinou zaručeného úspěchu a tak se na nás ze všech stran hrne jedna kulinární pecka za druhou. Se svou troškou do tohoto gastromlýna přišly i TV Barrandov s TV JOJ a pořadem Recept na bohatství.

V podstatě je to variace na Superstar a nevím, nakolik za to může personální obsazení štábu – první castingový díl Receptu byl totiž némlich to samé jako jakýkoliv castingový díl Superstar, jen se tam trochu méně zpívalo.  Ale zběsilý a občas nepřehledný střih, stejný typ čísel na prsou, neustálé skákání v prostoru i čase (které diváka až tak nezajímá – fakt je mi jedno, zda dotyčný patlal pochází z Prahy nebo Košic), hledání mikropříběhů (někdy až vycucaných z prstu za každou cenu, např. lovestory mezi soutěžící a porotcem na základě několika úsměvů), Adeliny rozhovory v zákulisí, no a pak spousta točení se stále stejných záběrů, hlavně odplivování nepoživatelných soust do připravených kyblíčků (jen čekám, trumfne-li některý z porotců montypythonovského pana Créosota) – to vše bylo k nerozeznání od Superstar.

Tak, prosím, flusněte, prosím.

Do pořadu se přihlásila spousta amatérských i profesionálních kuchařů, každý člověk ale směl přinést pouze jeden recept, který považuje za dokonalý, vymazlený klenot, jež si zaslouží dostat velkou marketingovou podporu a který jednou přiměje Gordona Ramsaye slintat nad česko-slovenskou gastronomií. Ale znáte lidi a jejich soudnost. Stejně jako se do Superstar přihlásí kdejaký kdákal, do Receptu přicházejí i lidé, kterým by měl soud zakázat přiblížit se ke sporáku na menší vzdálenost než tři metry. Už první castingový díl na téma Mezinárodní kuchyně nám předvedl nebývalé hnusy nebo vrcholně nenápaditá díla. Co si myslet o člověku, který smíchá špagety s filé, obalí to jako řízek, osmaží a pak to hrdě servíruje porotě? Co si myslet o pánovi, který do soutěže o nejlepší recept přinese těstoviny zalité sýrovo smetanovou omáčkou? Propána, tady se po soutěžících chce gastronomická bomba. Ne něco vybabicovaného, co si plichtí šikulové na vysokoškolských kolejích podle Studentské kuchařky.

Tohle znám! To jsem viděl na chodníku před hospodou U Beránků!

Před odbornou porotu ve složení Líba Šmuclerová (mediální a marketingová odbornice), Pavel Maurer (gastrokritik a gourmet) a Michal Rabina (uznávaný šéfkuchař) lidi nosili nejen neskutečně hnusná jídla, ale místy dokonce až zdraví nebezpečná – zkažené maso, použité v jednom receptu, by porotcům zrychlilo tep i peristaltiku. Docela se divím, že s dotyčným kuchtíkem relativně slušně vyběhli. Dostat ho do svých pořadů Pohlreich s Ramsayem, nevyšel by dotyčný ze studia živý.

Voní to jako kontejner za masnou v půlce července.

Několik soutěžících dostalo v prvním castingovém dílu o trochu větší prostor než ostatní. Ne u všech to považuju za nutné, zejména v případech, kdy to absolutně nesouviselo s gastronomií, ale dramaturgům to holt přišlo zajímavé. Například příběh ženy, která žila s olašským Rómem a která během prezentace svého receptu stihla odvyprávět celý svůj životní příběh včetně několika vedlejších větví. Porotci útrpně čekali, kdy se jim dáma přestane svěřovat s úskalími, která soužití s odlišným etnikem přináší a předloží jim typické romské jídlo, slepici se speciálním druhem chleba. Ouvej. Slípka byla usušená do absolutní neukousnutelnosti a mohla by směle nahradit pemikan v batozích polárních výprav, tvrdá chlebová placka by pak udělala radost všem milovníkům frisbee, rozhodně však ne milovníkům chleba. Na etnické recepty se porota těšila a romská kuchyně je zajímavá a nápaditá – když se ovšem umí udělat. Což nebyl tento případ. Fuj, pryč, další prosím.

Aha, já to spletla, ta slepice neměla být sušená, ale dušená!

Hoang Tran Tri Cuong si říká Dominik, protože s jeho původním jménem má většina Čechů problém. Do hry přišel s jarními závitky plněnými krevetami. To je trochu škoda, čekal jsem něco originálnějšího, co u nás není tak známé. Tyhle rolky sice byly trochu odlišné od těch zelných závitků, které si dáváme v asijských bistrech v domnění, že tentokrát už nám po nich snad špatně nebude (a ono nakonec zase je), ale až tak výrazná změna to nebyla. Usměvavý kuchtík si ale porotu získal svým nadšením a postoupil do dalšího kola. Jen doporučuju, aby ho příště nezpovídala Adela, protože Dominik u nás žije teprve čtyři roky a horko těžko zvládnul základy češtiny. Slovenština ho pořádně vykolejila a nevěděl, na co se ho ta čtyřikrát vyšší paní než on vlastně ptá.

Toto je Dominik, nebo chcete-li zjednodušeně - Hoang Tran Tri Cuong.

Petr Jachnin je tak trochu světoběžník a ještě za totáče u nás založil první second-hand, kde se navzdory názvu neprodávaly náhradní končetiny pro lidi po úrazu, ale vozily se do nich pytle oblečení ze Švýcarska. Během cest po světě ochutnal kdeco a napadlo ho, že by mohl vyrábět taštičky s náplněmi typickými pro různé světové regiony. Někde mají rádi slano-sladkou chuť, jinde sladko-kyselou, někde cpou do všeho pálivé papričky, někde zase zelí a mletého čuníka… a to všechno chce pan Jachnin nabízet ve svém dobře promyšleném projektu. Porotcům přináší taštičky s mnoha náplněmi, sladkými i slanými, je tu mexiko včetně papriček jalapeños, je tu echt zabíjačka, je tu německé mleté maso se zelím, zkrátka vše možné. Porotce Rabina se na okamžik pozastavuje nad druhem těsta, ale i zde má Jachnin vysvětlení. Lidé sice v podobných pokrmech dávají přednost klasickému lístkovému těstu. Jenže to je tak drobivé, že je člověk po prvním soustu ihned zakydaný spoustou drobků. A tak po mnoha pokusech soutěžící přišel s těstem, které je lahodné jako lístkové, ale nemá jeho negativní vlastnosti. Petr to má propracované od začátku do konce a protože je to i nesmírně dobré, vyslouží si potlesk celé poroty a jasný postup do dalšího kola.

Jachnin doufá, že k chutím svých taštiček přidá i zatím nepoznanou chuť vítězství.

Poněkud nepochopitelně na mě působil příběh Martina Kandy. Ten se rozhodl prezentovat svoji skládanou pizzu Calzone jako hotový výrobek zatavený v igelitu a opatřený etiketou. Tedy plus mínus tak, jak by byl dodávaný do distribuční sítě. Obal porotce neuchvátil, poměrně chudá náplň také ne a nepřišlo mi ani, že by se rozplývali nadšením nad chutí. Naopak, Líba Šmuclerová si vyloženě stěžovala na pachuť. Martin se ale hájil tak plamenně, že porota se nakonec rozhodla ho do dalšího kola pustit. Přiznám se, že netuším proč. Buď jim to chutnalo nebo ne a pokud ne, proč Martina poslali dál?

Adela ví, že to, co je placaté, nemusí být vůbec špatné.

Nejvíc z celého pořadu mě zklamala pasáž s paní Irenou. Ta měla bohužel chrup v naprosto katastrofálním stavu, na čemž se dentistova žena Libuše začala ihned vozit. Režisér čichal příběh plný člověčiny a dal mu velký prostor. Po mnoho minut se tak vůbec neřešilo Irenino jídlo, ale stav její ústní dutiny a důvod, proč péči o své zdraví tak zanedbala. Jenže aby ten příběh opravdu působil lidsky, nesměla by na jedné straně být právě úzce profesionální Šmuclerová. Její vystupování postrádá obyčejnou srdečnost a rozhovor s Irenou připomínal spíš ponižující výslech, po kterém se amatérská kuchařka div nerozbrečela. Libušino prohlášení, že nehodlá jídlo ani ochutnat, protože nejdřív je potřeba vyřešit zdraví a pak teprve soutěž, mi přišlo dost přes čáru. Maurer s Rabinou se to pokusili zachránit, ale správně by měli ochutnat všichni tři, od toho v té porotě sedí. Irenin medailonek končil návštěvou dentisty a Irena říkala, že se zastyděla a jde se svými zubními pahýly udělat alespoň něco. Podle zubařů ale půjde o totální endoprotézu rekonstrukci obou čelistí, což bude pekelně drahé a Irena tvrdila, že právě nedostatek financí byl tou hlavní překážkou, kvůli které se zuby dosud nezabývala. Pořad nám – když už věnoval Ireně tolik prostoru – mohl alespoň prozradit, zda například produkce pořadu na opravu zubů nějak přispěla či nikoli.

Nemyslete si, tady Děd Vševěd umí ukázat zuby!

Abych jen nekritizoval, tak musím přiznat, že v prvním díle byly i příběhy, které dokázaly vzít za srdíčko (a za žaludek – v tom dobrém slova smyslu). Marta Tužinská přišla porotcům předvést svůj slovenský sýrový dort. Vše z poctivých čerstvých surovin, z doma ručně vyrobeného sýra, z domácí zeleniny i z na farmě vyrobených uzenin. A k tomu klasický korbáčik, který podle šéfkuchaře Rabiny byl absolutní bomba. Porotci se předháněli se superlativy, nadšení nebralo konce a paní Marta si dojetím pořádně propláchla slzné kanálky. Libuše Šmuclerová řekla, že doufala, že všechna jídla v tomto pořadu budou mít takovouto úroveň. Vystihla tím i můj názor na pořad, já zase doufal, že všechny medailonky a části sestřihu budou tak hezké a poetické, jako ten o Martě. Nakonec to bylo mnohem lidštější, než celý příběh bezzubé Ireny.

Řekněte "sýýýýýýýýr!"

V příštím dílu porota vybere z postoupivších soutěžících čtyři nejlepší jídla a kuchtíci se utkají v přímém souboji, ze kterého vzejde nejlepší Čech a nejlepší Slovák, ti si to rozdají ještě jednou a na konci budeme znát vítěze kategorie Mezinárodní recepty. A pak vše začne znovu v další kulinářské kategorii.

Než přijde závěr, ještě musím vyzdvihnout dvě věci. Tou jednou je hudební dramaturg, který vždy vytáhl tu správnou skladbu, kontextově se hodící k dané situaci. Tou druhou je Adela Banášová, která je stále ve výborné formě a skvěle hláškuje. Bohužel opět postrádá rovnocenného partnera. Petr Vágner je sympaťák, ale nahodit Adele vtip neumí, ani když to má ve scénáři. Natož abychom očekávali nějaké improvizace. Velká škoda, protože spousta veselých situací, které Adela rozehraje dobrou hláškou, pak vyjde naprázdno a skončí bez pointy. To fakt není v Česku žádný Pyco?

Prý by si dal prsíčka nebo stehýnka. A já myslel, že Vágnerovci jsou jen na ryby.

Závěrečné resumé: není to až takový průser, jak jsem se bál. Čekal jsem jen menší podobnost se Superstar. Oba muži v porotě fungují dobře, Šmuclerová o poznání hůře, ale její role se může zlepšit ve chvíli, kdy se nebude jednat o gastronomii, ale o marketing, tedy o návrh obalu, návrh jména produktu a marketingový plán, jak jídlo co nejlépe prodat. Ubral bych na zběsilosti střihů, není to dynamický hudební pořad pro mládež. Chtěl bych vidět více reakcí poroty, více rozpitvávání jídel, méně plivání do kyblíčku. Více prostoru šikovným kuchařům, méně prostoru exotům a neumětelům. Hvězdná pěchota je sice zábavná věc, ale měla by být jen jako drobný doplněk celého pořadu. A do dalších dílů si přeju hodně pánů Jachninů a paní Tužinských – a jídla takové úrovně, jaké předvedli právě oni.

Scalex

Miluju reality a talentové show a Panáček je jednoznačně nejvýznamnějším médiem u nás, které se tomuto žánru věnuje. Takže je jasné, že jsem se sem musel nakýblovat. Nejraději mám pěvecké soutěže, kontejnerovky a kuchařské show. Nenávidím blbce a sport.