Deník Dity P. – víc lifestyle než kulinařina

[singlepic id=7262 w=420]Každý chlap má dva podstatné orgány. Pinďoura a žaludek. A kolem nich se točí celý jeho život. O tom prvním dnes nic psát nebudu, ale vlastnictví žaludku (který velmi aktivně používám) mě přivedlo k tomu, že v televizi s oblibou sleduji kuchařské pořady. Soutěže, amatérské i profesionální kuchtíky, tuzemské i zahraniční show, dokonce i pár dílů Babicových dobrot jsem přežil. A tak jsem byl pochopitelně zvědavý i na kulinární pořad Deník Dity P., který je vlastně zfilmovanou verzí poměrně úspěšné kuchařky. Mrkněmež se na to blíže.

Jméno Dita Pecháčková jsem zaznamenal už před lety díky časopisu Apetit. Recepty ve svých článcích nemívala špatné, akorát té lifestylové omáčky tam bylo na můj vkus příliš mnoho. Ale to jsem bral jako určitou daň za unisexovitost magazínu. Časopis byl určen mužům i ženám – zatímco mužům by stačilo prosté food-porno, tedy spousta fotek šťavnatých steaků, sušených šunek, sýrových výsečí a klobás čerstvě vytažených z udírny, ženy nezhrdnou jímavým příběhem, který se k tomu kterému pokrmu váže.

Začalo to knihou, pak přišel seriál

Po čase Pecháčková vydala vlastním nákladem kuchařku Deník Dity P., která byla natolik úspěšná, že se už několikrát dotiskovala. V ní se právě prolíná vaření s příběhy. A kniha se stala předlohou pro šestnáctidílný stejnojmenný seriál. V každém dílu zažívá Dita nějakou situaci (rodinné setkání, vyprošťování po rodinném setkání, piknik s přáteli a podobně) a v jejím rámci připravuje tři jídla.

Pokud někdo dosud vařil jen podle snažilek a bydlenek z Mimibazaru (hlavně hodně hořtice a volčestru, aby si manža s mimískem čvachtali a v noci bylo tuleníčko), tak tenhle pořad pro něj může být hodně inspirativní. Ale kdo bere kulinařinu vážně, tomu musí občas pořádně padat čelist. Mně spadla už v prvním dílu, kdy Dita sezývá své sourozence na domácí piknik a na dotaz své sestry, jaké že má koupit víno, odpovídá “to je jedno, třeba ňáké růžové”. Nu, gastronomickou výchovu si představuju jinak. Dita věděla, co bude vařit, takže mohla proběhnout drobná edukace diváků a výběr vína mohl odpovídat podávaným pokrmům. Taktéž příprava domácí tatarky mě zaskočila. Když do domácí tatarky Dita kydla sklenici kupované majonézy, vykulil jsem oči, až jsem si jimi z ksichtu shodil brýle. Propána, vždyť tenhle národ je potřeba znovu naučit připravovat věci od základu. Polotovary plné konzervantů nebrat!

Sterilní a strnulé

Vizuální podoba pořadu je velmi sterilní. Všechno je čisťounké, nablýskané, ale přijde mi to právě až moc čisté. Tohle mimochodem nesnáším na mnoha sci-fi filmech – místo orezlých, větrem a válkami ošlehaných strojů, budov a skafandrů se díváme na vymydlené lesklé plochy bez jediného smítka. To prostě není ono.

Druhá věc, která mě nemile zaskočila, byla samotná Dita. Ukázalo se, že kouzlo, které z ní vyzařuje na statických fotografiích, na kameru nefunguje. To není její chyba, ona za to nemůže, někdo je zkrátka fotogenický pro fotoaparáty, zatímco na kamerách to není ono. Nepřispívá tomu ani hrubší hlas, velmi špatné nazvučení (občas Dita zní jak ze sudu) a poněkud “cool” mluva. Dita působí velmi křečovitě a přitom se snaží mluvit jakoby uvolněně. Nefunguje to. Z úst Zdeňka Pohlreicha zní v jeho pořadech všechno uvěřitelně, i když je to konina o couvající stíhačce a taky je to na hony vzdálené spisovné mluvě. Ditě nelze věřit nic. Když odříkává věty ze scénáře, je to bohužel ochotničina par excellence. Nevyčítám jí to, sám jsem taky podstatně víc “upsaný” než “ukecaný”.

Hodně otravný je hudebně obrazový předěl mezi jednotlivými recepty nebo fázemi vaření. Slyšet to snad patnáctkrát za díl je opravdu moc.

Co naopak lze pochválit – recepty nejsou složité, ingredience jsou sehnatelné, uvařit to zvládne opravdu každý. Jen škoda, že Dita drží kuchařské nástroje jak prase kost – po těch letech, co se tomu věnuje, mě to docela překvapuje, i když možná za to může určitá nervozita před kamerou a snaha, aby všechno vypadalo hezky.

Čekám na něco jiného

Já osobně bych uvítal kulinární pořad, kde bych se ani tak nedozvídal konkrétní recepty, jako spíš konkrétní postupy. Třeba detailní pohled na to, jak rychle nakrájet různými způsoby cibuli. Nebo nějaké základy, které můžu dál rozvíjet. Ano, něco podobného měl nedávno již zmiňovaný Pohlreich, který učil vařit tré amatérů, ale myslím, že to pořád nešlo až na dřeň.

Mám trochu problém pochopit, na jakou cílovou skupinu je vlastně pořad Deník Dity P. mířen. Rozhodně to jsou spíše ženy než muži a rozhodně to jsou spíše milovníci lifestylových pořadů než úzce tematických speciálů. Se mnou se seriál míjí a po čtyřech zhlédnutých dílech už nemám valnou chuť na díly další – a nezmění to dokonce ani Ditin přítel, mediální expert Marek Prchal v roli Ditina přítele Marka Prchala.

Co říci závěrem – pořad mi přijde jako menší a nepovedenější kopie pořadů Nigelly Lawson. Já mám raději svižnější způsob vaření, u nějž si kuchař nedává pozor na to, aby si nepotřísnil puntíkované šatečky a u kterého je vidět fortelnější přístup. Lifestylu je tam na mě moc, ale někomu se právě může líbit zasazování receptů do různých kontextů a vlastně jakési “řešení gastronomie během různých životních situací”. Ale co se mého přístupu k televizní gastronomii týče, já si – do psích pochev urousanejch – počkám na plešatého křiklouna v rondonu.

Související články

– Food porno s příběhem / respekt.cz

Scalex

Miluju reality a talentové show a Panáček je jednoznačně nejvýznamnějším médiem u nás, které se tomuto žánru věnuje. Takže je jasné, že jsem se sem musel nakýblovat. Nejraději mám pěvecké soutěže, kontejnerovky a kuchařské show. Nenávidím blbce a sport.