Jde o závislost - podobnou alkoholové a drogové.
Zatímco její nositelé mají léčebny, komunity na venkovských statcích a bezmála bývají obdivováni, že vůbec uvažují o léčbě nebo se dokonce (nastojte!) léčí, tak obézní, o morbidně obézních ani nemluvě, bývají předmětem skrytého (pomluva za bukem) či občas i otevřeného (do očí) rasismu, a to bez ohledu na to, zda pracují či nepracují, zda jsou často nemocní nebo ne, tj. zda umenšují “normáním” spoluobčanům imaginární budoucí důchod či nikoliv (jak si tito “normální” v diskusích na dané téma občas stěžují).

Jde o nemoc. A, bohužel, stejně jako někdo je schopen s játry polotvrdými přihnout si natvrdo tvrdého z flašky, tak je schopen jiný, s játry utopenými v tuku, opakovaně se natučno přejídat tuky. A strach ze smrti, z nemoci, ze zneuznání apod.? Ten se zažene v obou případech lehce - alkoholem/jídlem.

Stejně jako velryby nepochopitelně plují ke břehu, stejně jako se ten který živočišný druh svou činností zabíjí, tak i člověk má různé rychlé či pozvolné sebevražedné tendence (jako druh i jednotlivě), zdánlivě sice charakteru vědomého – na rozdíl od zvířat - ovšem ve skutečnosti asi tak stejně hodně nebo málo vůlí ovladatelného. Tento zdánlivě alibistický rezultát platí i pro všechny uvedené skupiny závislých - pomalu se “sebe”vraždících (zatímco v dopravě a ve válkách to je rychlejší).

U obézních je však ve srovnání s drogám a alkoholu propadlými osobami paradoxně situace méně odsouzeníhodná při navykání a více pochopeníhodná při odvykání. Proč? Protože jídlo nelze zcela vynechat a je tak nutnou součástí jak při navykání, tak při odvykání. Dávat si alkohol denně ráno, zaběhnout si k dealerovi pro drogu, to vše je jakási nadstavba, zatímco vyhnout se jídlu zcela nelze, a tak únik od reality směrem do jídla (a následné zvyšování jeho dávek) je snadnější a méně závažnější. Přesto jsou obézní těmi “normálními” na první pohled a dojem více titulování pejorativními výrazy než nositelé druhých dvou závislostí, pokud na nich není jejich závislost aktuálně znát; obéznímu - chce-li např. z nějakého důležitého důvodu ad hoc zahrát neobezního, nestačí vynechat pět dávek a dělat ze sebe “normálního”, pořád je to na něm vidět. A při odvykání? Existuje pro obézní nějaký antabus nebo nějaká měkká droga nahrazující jídlo? Nikoliv. jíst se musí - a tak úplné odvykání není, jako tomu je v případě drog a alkoholu, možné. A zdravá strava? Ano, ale pro obézního to je stejné jako, když nahradíte tvrdou drogu měkkou a vodku osmistupňovým pivem, což jsou metody, které by k léčbě nevedly.

Proto, než/až někdo pohovoří ze zázemí svého pevného zdraví, které mu samozřejmě budiž přáno, něco o tlustých prasatech a pijavicích na sociálním systému, nechť si přečtěte (ještě jednou) tyto řádky.