Tak se nám šéf Zdeněk Pohlreich ve 3. řadě konečně rozjel do dalšího nového podniku. A byl to výlet opravdu výživný! Zamířili se svým štábem do Kralup nad Vltavou do restaurace BLUE NOTE. Tam si je totiž pozvali tři mladíci, kuchaři Tomáš s Martinem (kteří mi po celou dobu připomínali komickou dvojici Lauer a Hardy) a barman Pavel. Ještě než si šéf usedá ke stolu a objednává si něco k jídlu, zamíří do kuchyně. A to neměl dělat!

Dobrá zpráva pro čtenáře Panáčka v reality show. Rekap dnešního dílu vám již během středy přinese nová autorka Manka, která nejen, že dobře píše, ale jistým způsobem se i angažuje v oboru vaření. Jak přesně, to ponecháme pod pokličkou :)

Prasečí chlívek v Blue Note, Kralupy nad Vltavou

Takovou špínu a nepořádek snad ještě neviděl. Na pracovních stolech a na sporáku nánosy mastnoty, v lednici vrstvy ledu, v jednom koutě špinavé a smradlavé utěrky, ve druhém koutě pneumatiky! A to, co nalezl ve fritéze, označil za „lak na rakve“. Myslím, že můžeme být rádi, že televize neumí přenášet čichové vjemy, protože bychom u obrazovek takový smrad nevydrželi. Nad sporákem nefunguje odsávání. Vrcholem všeho je pyramida špinavého nádobí, která se ve dřezu navršila za celý den a čeká na paní, která ho přijde umýt. Lituju jí, to musí být strašná dřina, seškrábat všechny ty přischlé zbytky! Šéf je zděšený: „Pánové, vy se chcete dostat do kriminálu!“ Tady totiž jde už i o zdraví zákazníků.

Zdeněk riskuje své zdraví a dává si jídlo

Obdivuji šéfa, že si vůbec v této restauraci objedná jídlo. Výběr nechává na nich. Kuchaři se dávají ve své zabordelené kuchyni do díla a za chvíli přinášejí vepřovou panenku plněnou sýrem ricotta, salát Caesar a špenátové fettuccine (těstoviny). Sám Zdeněk nevěřícně přiznává, že panenka je docela dobrá, jen by potřebovala líp dochutit, jako ostatně i další jídla. Kuchaři s ním žertují, že právě proto si ho pozvali a jestli by prý s nimi nechtěl vařit. Ten se ale nenechává obměkčit a právem ještě vynadá za neskutečný nepořádek v kuchyni. Přitom zjišťuje, že jsou všichni tři vyučeni v oboru. Asi jim ve škole zapomněli říct, že čistota je základ každé kuchyně. Pánové slibují, že do rána uklidí.

Tento díl Ano, šéfe nebude o vaření, ale o úklidu

Další záběry nám ukazují, jak se za pomoci dalšího personálu přes noc šňůrovalo. Mladíci se do objektivu usmívají, že o sobě vědí, že jsou bordeláři a že nad sebou potřebují bič. Druhý den ráno přichází šéf nejdříve na kontrolu do kuchyně a navléká si bílou rukavici, aby zjistil, jak se úklid vydařil. A je vidět, že to jde, když se chce.

Bordel v kuchyni, bordel i v autě, prasečinec v Kralupech nad Vltavou pokračuje

Hospodu drží nad vodou rozvoz obědů do kralupských firem, a tak Zdeněk chce jet s nimi. Nachází však svinčík i v autě. V nákladovém prostoru jim překáží kuchyňský robot, který je snad ještě polepený zaschlým těstem. Pánové ho narychlo postaví do restaurace, kde ale bude stát bez povšimnutí ještě dva dny. Po tomto zdržení mohou konečně vyjet na rozvážku jídel. Přítomnost Pohlreicha zákazníky i další lidi v Kralupech očividně baví. I když se pak jdou podívat k prý jediné místní konkurenci – ke stánku s buřty a grilovanými kuřaty. Při ochutnávání kuřete šéf zjistí, že není dobře propečené. Proto si po návratu do BLUE NOTE dává dezinfekčního panáčka.

Konečně se vaří …

Další den se pouštějí do společného vaření. Podle rychlého průzkumu, který si Zdeněk udělal, totiž zákazníkům obědy někdy chutnají, ale někdy je to horší. Takže dnes pro ně připraví cibulačku a kuře na žampionech s rýží. Zatímco jsou všichni zaměstnáni vařením, připravuje se pro ně v restauraci dárek. Není to maringotka, jak si myslí Pavel, ale chladicí box! Jakmile se ale dodělá oběd, je nutno ho zase rozvést. Jak se šéf může přesvědčit na vlastní oči, lidem opravdu chutná. Takže ještě fotečka na památku…

Teď přichází na řadu Pavel a jeho bar. Na něho si šéf pozval zkušeného barmana Romana Uhlíře – a s ním přichází průvan: všechny zbytečnosti z baru pryč, ať mají zákazníci dobrý rozhled. Pořádně uklidit. Jak se dávají lžičky do skleničky? Ani tady to není s dodržováním hygieny žádná sláva. Potom dostane Pavel za úkol namíchat koktejl Cosmopolitan. Je při tom značně nervózní. Když pak stejný drink připraví zkušený barman, je hned vidět rozdíl. A rozdíl je určitě i v chuti, to nadšeně uznává i Pohlreich a se sklenkou v ruce se ztrácí ze záběru. Pavel ještě získává od svého učitele několik rad a celá mise končí. Všude visí otazník nad tím, v jakém stavu najde šéf tento podnik, až se po čase vrátí na kontrolu.

Návrat do Blue Note po měsíci

A přichází den návratu. Pohlreich zavítá přímo do kuchyně, kde se našlo místo nejen na nový chladicí box, ale k radosti šéfa i na nový odsavač par a pachů. Jak se zdá, chlapci si udržují pořádek i nadále. Podle jejich slov se i zvedly tržby. Mezitím se v restauraci usadili šéfovi kamarádi a objednali si jídlo, které pak Zdeněk ochutnal. Ale chyba. Steak byl až příliš propečený. I když si pánové uvědomovali, že se jim jídlo nepovedlo, žadonili o hvězdičku. Prý za ten pořádek v kuchyni, novou výmalbu v restauraci…Ale Pohlreich byl neoblomný, a tak BLUE NOTE zůstalo bez hvězdičky. Kluci z toho byli pořádně zklamaní. Musí na sobě pořádně zamakat, snad na to budou mít ještě čas. Protože až to diváci v březnu uvidí…!!!

Jaro se blíží a s ním i čas na nové řady oblíbených reality show. Jednou z takových, divácky velmi vděčných je gastropolepšovna Ano, šéfe, která do našich domovů zavítala již se svoji třetí řadou. A to 2. března ve 21:20 na obrazovce TV Prima.

S třetí sérií Ano, šéfe se pojí jedna špatná zpráva pro přiznivce Panáčka v reality show. Naďa již bohužel nebude z časových důvodů stíhat psát rekapitulace jednotlivých dílů. Najde se za ní v řadách čtenářů Panáčka v RS náhrada? Mě-li byste chuť psát tyto rekapy? Pak prosím pište na sunicko[zavinac]centrum.cz. Předem děkuji.

Než se však vydá Zdeněk Pohlreich do nový restauračních zákoutí naší země, navštívil 2 podniky z minulých dílů. Jak to dopadlo?

Ano, šéfe se vrací do pražského Blue Pointu

První podnik, do kterého se Zdeněk Pohlreich rozhodl vydat, obhlédnout, jak si po roce od natáčení vede, byl pražský Blue Point. Pokud si nevzpomínáte, jaké to tenkrát bylo doupě, určitě vám to připomene rekap Blue Pointu od Nadi. Z mého pohledu tahle zastávka byla velmi nudnou, v podniku se nic podstatného od změny způsobené Zdeňkem nezměnilo. Shrnul bych to, že z Blue Pointu je klasická česká hospoda, kterých je nejen v Praze mraky a jejíž výdělek stojí především na obědových menu. Prodat 150 kousků za oběd, to je určitě dobrý výkon. Zkrátka jak v dnešním díle Ano, šéfe padlo – Blue Point nebude nikdy žádná vysoká gastronomie, ale o to se taky nesnaží. Bude to vždy podnik, který vaří klasický český průměr s nešizenými porcemi, tedy pro masy a to i s novým kuchařem, který tam nastoupil.

Ano, šéfe se vrací na Slepou kolej v Benátkách nad Jizerou

Návrat do druhého vybraného podniku Slepé koleje v Benátkách nad Jizerou, byl o poznání zajímavější i divácky zábavnější. Řekl bych, že celý včerejší díl Ano, šéfe, táhl vlastně on.

Zdeněk totiž zjistil, že ze Slepé koleje je již zcela jiný podnik než, který se zúčastnil natáčení. Z původního týmu zůstala pouze paní v kuchyni. 2 kuchaři se po změně majitele podniku (klasický český velkopodnikatel, ten původní majitel) rozprchli po okolí.

Z mého pohledu se mně nelíbilo, jak Zdeněk velkopansky rýpal do nového majitele a konceptu Slepé koleje. No co, chyby dělá každý a oni se do Ano, šéfe nehlásili, pouze se dostali k podniku, který v něm vystupoval. Ale to je samozřejmě věc názoru.

Je dobře, že ohlédnutí za Slepou kolejí neskončilo pouze zjištěním, že Slepá kolej je již jiný podnik, ale štáb spolu se Zdeňkem se vydal za osudy 2 kuchařů.

Zatímco jeden byl vyhlášen ve vánočním díle jako nejlepší kuchař Ano, šéfe a dával to až nesmyslně v novém podniku na odiv, druhý, mnohem skromnější si otevřel svůj vlastní podnik.

Ambiciozní mládí vs pokorné stáří

Mladý kuchtík ze Slepé koleje byl opravdu magor, jak v původním díle předestřel. Z marketingového pohledu lze chápat, že do nového podniku, kde byl zaměstnán, chtěl přitáhnout klientelu na svoji tvář a vystupování v televizi, ale krapánek přestřelil. Plákat s jeho podobiznou i v kuchyni?? Zdeněk mu to samozřejmě dal pořádně sežrat, kdy si objednal krevety s čímsi a pořádně je před kamerou vyplísnil. Milý pan Vedral holt vykřikuje do okolí, jsem jednička, jsem špička, dělám vysokou gastronomii a pak podá Zdeňkovi rozmražené polotovary.

Zatímco u zastávky prvního kuchaře se musel divák smát, u druhého se musel spíše dojímat a považuji tuhle zastávku v restauraci u Starého hrocha (nebo to byl veselý?), kam zamířil druhý kuchař ze Slepé koleje za vrchol toho dílu Ano, šéfe. Emoce z toho jen kapaly a pokora pana šéfkuchaře byla hmatatelná i přes televizní obrazovku.

Jen ten moment, kdy naprosto nevěřícně a zakřikle přijímá samolepku od Zdenka Pohlreicha, to je okamžik hodný opakování.

Ano, šéfe, co nás čeká příště?

Příště se Ano, šéfe vydá jíž do nových zákoutí a to konkrétně do jednoho podniku v Kralupech nad Vltavou.

Ano, tentokráte zavítal na svých toulkách i do Prahy a doprovod mu dělal Zdeněk Pohlreich. Podívejte se tedy, jak Anthonymu Bourdainovi chutnala pověstná Václavská klobáska :) A když už je řeč o jídle a jste z Prahy, kam rádi zavítáte na jakoukoliv chutnou gastro laskominu právě vy?

Aktualizace 10. února 2010

Chcete si prohlédnout celou návštěvu Anthonyho Bourdaina v Praze? Nechte si chutnat :)

Na začátku vánočního speciálu se hned objeví Zdenda a la Santa Claus a připomene divákům pár hlášek z proběhlých dílů. Pořad je prokládán ukázkami celý, nakonec se dočkáme i největších pecek – německého turisty nebo chlapečka s kamením.

Do Café Imperial přijela většina ze zúčastněných. Nechyběl ani Bubák s dcerou ze Slap nebo rockeři z Pí Local Clubu v Písku. Porota neměla zrovna moc odborné složení – Diana Kobzanová, Petr Vondráček a Gábina Partyšová. Zachraňoval to čtvrtý porotce Pavel Pospíšil, který má michelinskou hvězdu a o 30 let mladší manželku.

Nejprve musel Pohlreich absolvovat zátěžový test, který on sám (hlavně ze začátku) naordinoval zachraňovaným restauracím.

Osazenstvo si objednávalo a škodolibě sledovalo, jesti bude dlouho čekat. Hosté taky zkoumali kvalitu jídel a například kuchaři ze Sklepé Koleje nebo Vojetic usoudili, že jejich tatarák je lepší. Možná už nejsou zvyklí na chuť opravdové svíčkové, protože u nich se dělá z předního. Celebrity si objednaly taky a leckoho překvapila objednávka modelek – člověk by řekl, že pořád drží dietu a ony šly obě do foie gras. Legrační bylo, že Diana se ohrnovala nad Petrovou křepelkou – „malý mrtvý ptáky bych nejedla“, ale přitom měla plnou pusu husích jater, proti kterým protestují ochránci zvířat (Foie gras jsou ztučnělá játra, která se získají překrmováním hus nebo kachen a omezením jejich pohybu. Dnes už se nezakopávají po krk do země, ale cpou se hadicí s pohonem.). Terinu ohodnotil Vondráček jako „zajímavou“, což je eufemismus pro „moc mi to nechutná“. Partyšová dostala sea basse, který zapáchal tak, že to cítila Kobzanová na opačném konci stolu. Byla to zkouška nebo šlendrián? Z pořadu to nebylo moc jasné, ale bohužel bych se spíš přikláněla k druhé možnosti. Ale celkově hostům i celebritám chutnalo.

Následoval recept na mořského vlka v solné krustě. Pak už v restauraci zůstala jen porota a soutěžící: Roman Dolejš z Fregatty v Měchenicích, Štěpán ze šumavských Vojetic a Pavel Vedral ze Slepé koleje. V časovém limitu 30 minut měli z předložených surovin uvařit pokrm, který by servírovali i u nich v restauraci. Pavel si vybral jehněčí hřebínek, Štěpán telecí kýtu a Roman dorádu. Časový limit dodržel jen Štěpán, na kterém bylo vidět, že není profesionální šéfkuchař, ale vaří spíše domácká jídla. Zvolil smažený řízek s bramborovou kaší. Bohužel mu ho Pospíšil i Partyšová dost zkritizovali, byl tužší a odpadávala z něj strouhanka. Do vídeňského, rozklepaného přes celý talíř, měl daleko. Štepán skončil poslední, ale s přeplněnou hospodou mu to nijak vadit nemusí. Na druhém místě skončil Roman, který o své kreaci z dorády a foie gras trochu nadutě prohlásil, že Češi to stejně nebudou schopni ocenit (jak někdo může vyslovit „ke kachní játře?“). Ale nepochválil mu ji ani Pospíšil, který má určitě světový rozhled. Navíc odhaduji, že vzhledem k ceně použitých surovin by se jeho porce musela prodávat tak za 700-800 Kč, což by mnoho hostů Fregatty asi nedalo. Jako vítěz a šťastný držitel odznáčku se třemi hvězdičkami skončil Pavel. Jeho jehněčí bylo sice hodně „rare“, ale porotě chutnalo nejvíce. I když i on by s jídlem, prodejným odhadem kolem 300-400 Kč, měl ve svém podniku problémy.  Pohlreich byl k soutěžícím moc mírný, to Ramsay by úderem poslední sekundy práci ukončil a žádných 10 minut navíc (což je třetina časového limitu) nepřidával.

Tak, máme tu konec roku i druhé série Ano, šéfe. Přeju Vám veselé Vánoce a šťastný celý rok 2010 a těším se, až se shledáme u třetí série.

Těšme se tedy na vánoční speciál Ano, šéfe a třetí řadu, ke které je na webu TV Prima přihláška.

Povšimněte si komentáře č. 15 pod dnešním dílem, kde píše dcera paní ředitelky. Samozřejmě, je možné, že se za ní jen někdo vydává :)

Kromě vodnatého salátu nemá kupodivu k ničemu větší výhrady, jídlo se mu zdá být v pořádku. Docela se diví, proč ho vlastně paní ředitelka zvala. To neví ani vedoucí jídelny Ivana Lišková. Zasvěcuje ho do tajů školního stravování: cena okolo 25 Kč za jídlo vyjadřuje náklady na suroviny, na platy zaměstnanců a provoz je určen státní příspěvek. Vedoucí sestavuje jídelníček, aby se vešel do požadavků jak finančních, tak na na výživovou dávku.

Dětské pochoutky: smažák a špagety s kečupem

Zdeněk pak jde navštívít paní ředitelku. Maja Bihelerová sice přiznává, že není na vaření odborník, ale představovala by si více zeleniny a salátů. Při setkání se školáky a autogramiádě se ptá Pohlreich dětí, co mají nejradši za jídlo. Odpovědi by mu zježily vlasy, kdyby nějaké měl, ale dají se čekat: vede smažák či špagety s kečupem.

Zdeněk vstupuje na nepřátelské území šéfové jídelny

Následuje prohlídka kuchyně. Všude je vzorně čisto, ale  nikdo ho radostně nevítá. Šéfová ho tu zjevně nechce. Zdeněk se snaží zapojit svůj šarm („Můžu vám říkat Alenko?“), ale čeká ho studená sprcha („Nemůžete, říkejte mi paní Olmrová.“). Pohlreich se snaží vládkyni kuchyně vlichotit, upozorňuje, že ani nemluví sprostě. „Jsme ve škole“, studeně odpoví Olmrová. Obává se, že jí šéfkuchař vystresuje tak, že si bude muset vzít prášky. „A jaké berete, třeba ty samé, co já?“snaží se Zdenda. „To sotva, vy berete tak na prostatu,“ kontruje kuchařka. Ó jé, tady narazila kosa na kámen!

Úžasný konverzní poměr, z 650 žáků chodí na oběd 600, tak kde je problém?

Druhý den pokračuje ve stejném duchu. Ráno si Pohlreich připadá jako duch: v kuchyni se pilně pracuje a nikdo o něj nestojí. Nakonec mu kuchařka milostivě nabízí jogurt. Zdenda nechce, jí ho po ránu. „Aha, máte problémy se sra**m“, musí tentokrát vypípávat Prima zase pro změnu někoho jiného. Pohlreich se pokouší aspoň zamíchat šťávu, ale je nemilosrdně odkázán do patřičných mezí: „Vy jste šéf někde jinde, tady jsem šéf já!“  Zdeněk musí přiznat, že dobrý šéf: kuchyň je čistá, organizace práce dobrá, nenáviděná dochucovadla žádná,  kuře, koprovka i čočková polévka dobré. Znovu nechápe, co by ředitelka nechtěla. Jde za ní, aby mu to řekla. Maja se vykrucuje, prý kuchařky neumějí pracovat s moderním vybavením čerstvě zrekonstruované kuchyně, třeba s konvektomatem. Je překvapená, když jí Zdeněk řekne, že to umějí lépe, než většina kuchařů v restauracích. Tak aspoň namítá, že jim  možná jdou masitá jídla, ale bezmasá ne – například by se mohly naučit nějaké těstovinové saláty nebo novou úpravu zeleniny. Ředitelka nakonec rozhovoru nasadí korunu: přemýšlela prý i o nějaké cateringové firmě (ve školách často působí Eurest). To jí šéf rozmlouvá. Na vlastní oči viděl, že kuchařkám jde v první řadě o děti, zatímco komerční firmě by šlo v první řadě o zisk. Pak vidíme, že drsná paní Olmrová se přece jen se Zdeňkem trochu spřátelila. Stěžuje si mu, že ředitelka tvrdí, že se naučila vařit ve čtyřiceti letech, ale rajskou by prý uvařila lépe. Přitom nedokáže říct konkrétně jak. Místní šéfka je přesvědčená, že vaří dobře. Ze 650 dětí chodí na obědy 600, což je v dnešní době úspěch.

Nadina vsuvka o salátu Caesar

Krátká vsuvka: recept na salát Caesar. Nejsem si jistá, jestli je to na místě: ve školní jídelně by syrové žloutky nemusely projít. A s ingrediencemi jako římský salát, parmezán a ančovičky se do rozpočtu vejít nemůže.

Ředitelka si s vedoucí jídelny nerozumí, ale Eurest není řešení

Při mítinku s oběma vedoucími i ředitelkou sleduje Pohlreich výměnu názorů a rozpory mezi vedením školy a jídelny. Ivana Lišková objasňuje šéfovi, co to je spotřební koš = doporučené dávky živin pro děti. Tyto ukazatele musejí školní jídelny dodržovat. Ale paní ředitelka si to nemyslí. Zajímalo by mě, jaké jsou za porušení sankce? Jako červená nit se celým dílem vede debata o bramborové kaši. Jeden čas totiž nebyla dobrá, ale ne proto, že by byla instantní, ale kvůli dodávce horšího druhu brambor. Zajímalo by mně, jak je to s dodavatelem? Mohou dodávky ovlivnit (maso na štěpánskou byla také z nějaké staré krávy)? Maja sice na kameru říká, že kuchařky podporuje, ale proč si potom zvala štáb Primy? Šéfkuchař vidí, že hlavním problémem je sama ředitelka. Moc zasahuje do chodu jídelny. Jak říká úsloví: příliš mnoho kuchařů zkazí polévku.

Ředitelku školy jídlo vlastně nezajímá, hlavně, že se o nich píše

Zdeněk se dohodne, že zkusí uvařit oblíbená jídla dětí zdravěji. Místo špaget s kečupem nabídne malým strávníkům spaghetti pomodoro. V kuchyni se krájí bedýnky rajčat a čerstvá bazalka. Učeň Honza v sedmnácti letech ještě neochutnal pravý parmazán. Kuchařky nemůžou tvrdý sýr ukrojit – ten je ale úplně jiný než eidam! Šéfka  definitivně roztaje: Pohlreich jí oslovil „paní Alenko“ a ona si to nechala líbit! Zdeněk se rozčiluje nad výší částky určené na suroviny na jednu porci. Za dvacku je konzerva kočičího žrádla, on by se pro spadlou pod auto ani neohnul. To jsou trochu velkopanské manýry, kuchařky by se s jejich platy ohnuly všechny. Špagety měly velký úspěch, dětem chutnaly, i když nebyly s kečupem. Ale mohla by si takové suroviny jídelna dovolit? Zdeňka by zajímal názor ředitelky, ale ta je v Londýně. Aspoň jí telefonuje, ale tu špagety moc nezajímají. Spíš je ráda, že o nich hodně psaly noviny, je to dobrá P.R. O propagaci jí šlo asi především (nebo že by už jednala s nějakou firmou, co si brousí zuby na jídelnu?), že by si škola potřebovala vylepšit renomé?

Na zasedání školního parlamentu je sice opět zmiňována nešťastná bramborová kaše, ale jinak v zásadě děti nemají k jídlům připomínky.

Zdeněk navrhuje ředitelce školy, ať si hledí svého a do jídelny moc neremcá

Návrat se koná, až když je ředitelka přítomna. Pořád není s kuchyní spokojená, kritizuje řízky. Nechápe, že kuchařky nemůžou několik set řízků stihnout za pár minut a musí je začít smažit už dvě hodiny před začátkem výdeje. Pak je musí uchovávat teplé. jinak se to zvládnout nedá. Maja také lže, když říká, že ji s nabídkou jít do pořadu oslovila Praha 6. Bylo to přesně obráceně, městský úřad se obrátil na Primu na její žádost. Ivana přiznává, že kalkulace vylepšených špaget dopadla šíleně. Škoda, že neřekla přesné číslo. Zdeněk ředitelku nepotěší: podle něj čím méně se bude plést kuchyni do řemesla, tím lépe. I když to není restaurace, kuchařky od něj zaslouženě získávají samolepku.

Nadino závěrené ohlédnutí za dílem ze školní jídelny

V tomto díle se divákům naskytly zajímavé záběry do zákulisí. Když člověk vidí ty obří várnice, hnětače a další přístroje, tak si uvědomí, že na jídelnu musí brát úplně jiná měřítka. Kuchařky v tomto díle zjevně dělaly, co mohly. Byla jsem zklamaná z jídla, co uvařil Pohlreich, je jasné, že z finančních důvodů nemohlo projít. Limit byl překročen už jen cenou sýra na posypání. Určitě by se našlo něco dobrého a zdravého z levných surovin, aby to mohly kuchařky zařadit do jídelníčku i do budoucna.  Taky nemá cenu se rozčilovat nad výší ceny. Stát na jídlo přispívá, suroviny hradí rodiče. Ale ruku na srdce – kolik procent by bylo ochotno připlatit, aby byla strava lepší? Od koho se asi děti naučily jíst špagety s kečupem? A proč nikdy nejedly parmezán? Není to proto, že doma vládne 30% Eidam? Neříkám, že je to tak všude, ale smutným faktem zůstává, že ve většině domácností to tak je.

Co se týká kuchařek, při jejich pracovitosti a snaze vařit domácky by si zasloužily lepšího zaměstnavatele, leckterý hospodský by oblízl všech deset. Snad  paní ředitelku (ročník 1945) vystřídá v budoucnu někdo, kdo si nebude vymýšlet že chce to, nevím co.

Tento díl Ano, šéfe se stal dosud nejsledovanějším dílem, kdy poprvé některý z dílů Ano, šéfe překročil hranici 1 milionu diváků. V cílové skupině D15+ vidělo pořad 1 149 000 diváků.

Provoz v Třebíči měl zpočátku mnoho ambicí a tváří. Na baru hrál střední proud, prodávaly se koktejly a do toho se dělaly akce, a to na jednu stranu rockového až undergroundového charakteru, na druhou seriózní židovské slavnosti, včetně košer čištění kuchyně pro servírování židovských jídel. Židovskou kuchyni (ne košer) i párkrát zopakovali. Loňskou letní sezónu management nezvládl, vyplýtvala se spousta peněz na personál a další neopodstatněné výdaje.

Došlo k přelévání peněz tam, kde to nejvíc hořelo a vznikl dluh. Od září sem nastoupili bratr Petra Jelínka Jiří a jeho přítelkyně Katarína, aby se pokusili nastolit nový pořádek. De facto tak převzali vedení hotelu a restaurace. Majitelé tvrdí, že se snaží nahradit produkty od dodavatelů domácí výrobou (vlastní pesto, bylinková zahrádka, vývary), ale přesto jejich kuchaři používají prefabrikované suroviny, ať už z důvodu vlastní lenosti, či jen proto, že neumí vařit. Mají i další plány – pořádání akcí ve stylu českých tradic. Zatím měli návštěvníci možnost zažít Svatováclavské hody a vynášení Morany. Při těchto příležitostech by se majitelé rádi nechali inspirovat i starými osvědčenými recepturami. Hlavně by však chtěli docílit stability v menu, ale nevědí jak.

Při rozjezdu restaurace zde byl kuchař, který strávil léta ve Francii a chtěl vytvořit výjimečné menu. To ovšem nefungovalo, a tak odešel ke konkurenci, kde se pokoušel o to samé – s obdobným výsledkem. Dopad je takový, že na malém místě je mnoho restaurací, které se potýkají se stejným problémem – jaké mít menu.
Restaurant U Dubu, jak svým názvem, tak i prostředím, vybízí ke stylovosti, ale menu tomu zatím neodpovídá. Je to kombinace italských, českých, rybích a ,,kapsovitých“ jídel. Jedinou výjimkou jsou polední menu, která se každý týden mění. Stálý jídelní lístek je ovšem problém.

Zdeněk dostává na úvod silný kalibr – řecký kuřecí steak s hermelínem

V tomto díle Ano, šéfe se šéf vydává do Třebíče. Jirka Jelínek s přítelkyní Katarínou zde přes rok vedou hotel a hostel s restaurací U Dubu. Zdeněk se vyptává místních, ale marně. Podnik není moc známý. Až konečně šéf narazí na dvě místní dívky, které ho k restauraci zavedou. Za odměnu s ním ochutnají něco ze zdejšího menu. Jídelní lístek je jako obvykle značně obšírný a plný nelogických kombinací jako například řecký kuřecí steak s hermelínem. Pohlreich vybírá špíz z candáta, risotto z mořských plodů, pfeffersteak a steak Gladiátor. Jak kamera zabírá přinesené jídlo, už je divákovi jasné, že šéf spokojený nebude. Risotto se italskému krémovému nepodobá ani trochu a důvěru nebudí ani Gladiátor zasypaný sýrem. Zdeněk se ohrnuje a děvčata se v mžiku přeměňují ve foodkritičky a znalecky přidělují nízká procenta. Šéf přivolává Jirku a Katarínu. Ta je trochu odbojná a namítá, že Gladiátora mají lidé rádi a dokonce se na něj vrací. Klidně bych jí věřila, většina českých strávníků má laťku žalostně nízko. Nicméně i ona nakonec připouští, že změnu potřebují.

Omáčky nikoliv z Paříže, ale od Knorra

Katarína ani netuší, co znamenají položky na jejich vlastním jídelním lísku. U omáčky Café de Paris se domnívá, že by měla být z kávy. Ale ona se tak jmenuje podle názvu podniku v Ženevě. Pokud byste ji ve správné verzi chtěli okusit vy, stačí zajet do Prahy. Ale po návštěvě kuchaře Karla v třebíčské kuchyni je to jasné – ta jejich omáčka je od Knorra.

Nicméně Zdeněk objevuje i světlé stránky podniku; sídlí v krásném domě ze 16. století a má dokonce pec na chleba! Jirka slibuje, že udělá kvásek a zítra upeče vlastní chléb.

Zahrádka plná bylinek, přesto se sypou sušené

Druhý den se na něj Zdeněk jde podívat. Jirka trochu pozapomněl na sůl, tak aspoň nešetří kmínem. „Sypeš to tam jako Babica“, mírní ho Zdeněk. Nicméně těsto vypadá poněkud tužší. Šéf se jde podívat do kuchyně a tam najde Káju, jak chce vyzdobit roštěnky Esterházy sušenou petrželkou. Mimochodem – paprika se do nich nedává. Jak je nesmyslné používat sušené bylinky a spoustu dochucovadel se ukáže, když vezme Katarína šéfa na procházku. Kousek od restaurace je bylinková zahrádka, kam může kuchař chodit nejen pro čerstvou petrželku. Pohlreich je z tolika bylinek u vytržení. Na tom by se dala založit kuchyně U Dubu! A jakou ji vlastně Jirka a Katarína chtějí? Možná maďarskou, tu Katarína ovládá. Po návratu je už upečený Jirkův chleba. Ale není dobrý, uprostřed brousek, vypadá jako „válečný komisárek“. Zítra vylepšit postup a koupit teploměr!

Odpoledne jede Zdeněk s Karlem na nákup. V Makru ho vyzkouší ze znalosti druhů ryb, ale Karel kupodivu obstojí. Dokonce si i všimne ucházející pneumatiky na šéfově voze, ale skromně o tom pomlčí, a tak musí nebohý Zdeněk měnit kolo po cestě u krajnice. Aspoň si udělá radost koupí tří bažantů. Když se vrátí, Jirkův druhý pokus je lepší. Ale stále to není ono. Tak do třetice!

Společná polízanice

V kuchyni začínají oba kuchaři vařit, Pohlreich nadáva na tupé nože. Ptá se Karla, jak je třeba upravovat tužší maso a on mu překvapivě odpoví, že by se k němu mohl přidat hřebík! On to (naštěstí pro hosty) nezkoušel, ale slyšel o tom. Udivený Zdeněk mezitím vyrábí bažantí fáš a balí do slaniny a fáše stehýnko. Připravuje i další jídla na zítřek a pro diváky předvádí recept na paštiku z kachních jater. Den je zakončen posezením s osazenstvem restaurace. Po ochutnání šéfových jídel mají úkol: připravit zítra jedno jídlo, které by chtěli v novém menu. Samozřejmě bez dochucovadel.

Kuchyni chybí systém, ocenění i tak získá

Poslední den plní Katarína zadání: vaří paprikáš. Je moc dobrý, Pohlreich nemá výhrady. Zato mu tečou nervy z pomalého Karla. Ten se snaží řídit rozpisem, který mu Zdeněk poradil, ale stále si nemůže zvyknout. Kuchně je špatně organizovaná, zoufale chybí systém. Je důležité, aby se každý úkon dotáhl do konce. Mezi hosty restaurace jsou i dámy z prvního dne, Petra se Sabinou. Tentokrát si chválí paprikáš i pstruha, procenta nepřidělují. Jirkova třetí verze domácího chleba je konečně to pravé. Hurá!

V kuchyni vidíme, jak Karlovi vzplála pánev vysokým plamenem. Až mu to ožehlo vlasy. „Už vím, proč je Pohlreich plešatej“, praví vtipně.

Ale už je tu čas loučení. Na začátku to tak nevypadalo, ale taď Zdeněk oceňuje především Katarínu. Bez ní by se kuchyň rozpadla, ona je ta, která vaření i obchodu rozumí nejlépe.

Po měsíci se šéf vrací zpátky. Jídelní lístek je zredukován, jsou zde nová jídla, i když pár perel z minula stále zůstává. Pohlreich si objednává polévku, novou verzi Gladiátora, kachní paštiku  a bažanta na jalovci. I když má drobné výhrady, je vcelku spokojen a samolepku uděluje.

Trocha informací na závěr, od občasného hosta této restaurace

Na tento díl jsem se těšila, byli jsme zvědaví, jak restaurace v konečném sestřihu vyzní.
Nedopadlo to špatně, nikde nejsou dokonalí, ani zde ne.
Restaurace leží v židovské části, je to památka UNESCO, stejně jako bazilika sv. Prokopa, u které je bylinková zahrádka. Na tu to má kuchař cca 5 minut do kopce, ale zpátky běží z kopce :-)

Interiér restaurace je stylový, proto host očekává spíše „lidový“ jídelníček. Tomu odpovídá polední menu, které bývá chutné, přes oběd je restaurace plná, i když leží mimo náměstí. Jídelní lístek byl dříve opravdu jako román, nyní je zase na mé chutě až moc úsporný. Mimořádnou nabídku mívají uváděnou extra mimo jídelníček. Ještě by to chtělo trošku dotáhnout, některé jídla pořád moc lákavě nezní.

Naposledy jsem tam jedla v pátek. Polední menu. Velmi příjemný a ochotný majitel roznášel opravdu chutně vypadající vývary, ale nejsme polévkoví, takže nás milá číšnice nezlákala. Měli jsme pečené koleno se zelím a bramborový knedlík, prý bylo výborné. Vím, že na pečená kolena a žebírka sem chodí několik našich známých. Já si dala třená kachní játra na smetaně a k tomu bramborové lokše. Chutnalo mi! Teď už vím, že kuchař játra nerad vaří, ale při odchodu jsem si všimla, že o játra byl zájem a kuchař si užil. Už po natáčení si tam dávala dcera těstoviny Tagliatelle – ALLA CREMA ( smetana, parmazán, kuřecí maso, vejce, bazalkové pesto). Omáčka trošku vodnatější a křupala mezi zuby sůl, asi je Zdenek učil solit hrubou solí. Ale celkově jí to chutnalo.

Hned vedle restaurace je skvělá cukrárna, někdy váháme, kam vlastně jít. Hostel leží na dobrém místě vzhledem k tomu, že je první na „ráně“ pro turisty jdoucí z prohlídky zámku a baziliky. Skoro za druhým rohem je vyhlášená rybí restaurace U Neptuna a z druhé strany Pub, kde také vaří. Takže konkurence dýchá na záda ze všech stran. Ale jedna hvězdička potěšila!

Trudný úvod plný Vegety

Paní Vlaďka Zemanová má v nájmu Motorest Galerie blízko Žďáru nad Sázavou. Prodala kvůli němu i byt a nyní nutně potřebuje, aby vydělával. Zatím se ale taktak drží nad vodou. V kuchyni má mladého kuchaře po vyučení Ondřeje a pomáhá mu její syn David, který je kuchařský učeň ve 2. ročníku. Servírka Vendulka prozrazuje, že se na příchod šéfa připravovali. Třeba tím, že zrušili oblohy. Zdeněk si na její doporučení objednává králíka na hořčici (dřív ho často dělával), plovoucí kuřecí plátky a Fazole z Vysočiny. Toto jídlo je inzerováno jako vegetariánské, ačkoliv je v něm šunka. „No, šunka není maso“, míní servírka. Kytkožravci to u nás mají fakt těžký.

Když se jídlo nese, vidíme, že se nějak pozapomnělo na předsevzetí nedávat oblohy. Na každém talíři trůní plátek okurky a rajčete. U všech jídel stejně, aby si hosté nezáviděli.
„Mně se snad na čele vypotí pytlík s Vegetou,“ lamentuje Pohlreich. Všechna jídla včetně polévky jsou plné polotovarů a dochucovadel. David přiznává, že se vývar učili už v prvním ročníku. Proč ale polévku udělal z prášku, mražené zeleniny a hotových játrových knedlíčků, to vysvětlit nedokáže. Nejhorší blaf jsou kečupovité fazole, ale majitelka je obhajuje s tím, že se jich lidé dožadují.

Je to z prášku, vole

Druhý den vyzve Zdeněk Ondru, aby uvařil své dvě oblíbené speciality. Už pohled na první z nich – podešvovitý pfeffersteak – dává tušit, že šéf nebude spokojen. Druhé jídlo, steak s konzervovaným chřestem a jakousi sýrovitou hmotou je ještě horší. Korunu všemu nasadí „přírodní šťáva“, kterou v kuchyni používají. Místo toho, aby si vyrobili vlastní základní omáčku (demi glace), smíchají bujón v prášku s jíškou v prášku. Na televizní obrazovce vidíme kastrol něčeho, co se velmi podobá lepidlu na tapety. Zdeněk je z toho na infarkt. „Milí diváci, vole, za tohleto můžete vy, vole“, začíná svůj monolog na téma úrovně kuchařů a nízkých nároků českých hostů. Pak dává klukům přednášku o základech vaření. Jenže je to těžké, nevím, proč šel David na kuchaře, ale vaření ho moc nezajímá. Maminka přiznává, že nikdy nechtěl jako dárek k Vánocům třeba kuchařku, aby se sám trochu povzdělal.

Probodl by Ramsay Ondru a šel za to bručet?

Další den Vlaďka odhodlaně likviduje prastaré zásoby vyčichlých kořenících směsí a různých dochucovadel. Snaží se šéfa poslouchat, vždyť jí jde o existenci. Telefonuje mu do auta, že za ní byl bývalý kuchař a tvrdil, že hygiena dělat vývar z kostí nepovoluje. „Ať jde do p*****“, vzkazuje mu rázně Zdeněk. Když dojede do motorestu, ukazuje oběma kuchtíkům, jak vařit králíka na hořčici správně. Také kotlety na hříbkách. A jak vybrat těstoviny. Do toho po nich pokukuje, jak vaří oni. Bohužel neumějí ani obalovat v trojobalu. Místo mouky-vajíčka-strouhanky vysypou do mísy nějakou prapodivnou kupovanou směs. Také ochutnávat se neobtěžují, k hostům se pak málem dostanou zkyslé staré brambory. Po kuchyni se plouží, nekomunikují spolu. Vzpomínala jsem na reality show Pekelná kuchyň, jak tam soutěžící kmitali rychlostí blesku a pořád ochutnávali. Jak by asi naložil Gordon Ramsay s Ondřejem a Davidem? To si ani nedovedu představit.
David ví, že se moc nepředvedl. Sedí na schodech a je celý zhroucený. Zdeněk zatím venku uvažuje, že by nebylo od věci zavést znovu právo útrpné. „Sem na kříž bych je přivázal a bičoval elektrickým kabelem“, ulevuje si. Pak jde divákům předvést recept na hráškovou polévku.

Samolepka za hubičku

Majitelka dělá Zdendovi pomyšlení. Nechala mu zahrát v rádiu písničku, přijala dalšího kuchaře Petra, věnovala mu na rozloučenou jakousi alabastrovou věcičku, požádala ho o nápis na zeď, na rozloučenou ho pořádně ohubičkovala. Pomůžou jí tyto aktivity nebo se uděluje samolepka jen za kvalitu služeb?

Návrat není žádná přepadovka, restaurace ví dopředu, že šéf si ji přijde zkontrolovat, datum 23.10. mají pečlivě poznamenáno. Kuchař Petr je určitě lepší než Ondra (to není tak těžké), kuchyň vydá pod jeho velením králíka na česneku, kotletu s houbami, polévku i srnčí guláš. Zdeněk si jídlo pochvaluje a ptá se Vlaďky, jak jim to jde. Ta se tváří opatrně, stěžuje si na konkurenci penzionů s obědy za 50 Kč. A hned se ptá, co samolepka. Nu ano, dostane ji, s jednou hvězdičkou, což jí pomalu připadá málo. „Je mi ze sebe špatně“, konstatuje Pohlreich výstižně.

Závěrečné shrnutí

Tento díl poukázal na tragickou úroveň učňovského školství u nás. Na kuchaře chodí často kluci (a holky) protože se nedostali na střední školu, ne proto, že by je vaření bavilo. A když už tam jsou, těžko v nich probudí zájem praxe, kde jen myjí nádobí nebo škrabou brambory. Kvalita výuky je nevalná – zajímavé je srovnání, jak se učí vývar u nás a jak v cizině. Nebo tento článek o návštěvě restaurace při kuchařském učilišti. Ale nechci všechny házet do jednoho pytle. Loni vyhrál soutěž o nejlepší knedlík učeň. Pravda, recept nebyl ze školy, ale od babičky.

Chcete vědět, proč by Naďa do Zahrady v Opeře nešla? Dozvíte se na konci dnešního jejího rekapu :)

Zdeněk se snaží k restauraci dostat různými podchody, až dostane vražedný nápad přeběhnout magistrálu. Naštěstí pro diváky vyvázne živý, vy to ale nezkoušejte. K podniku je přístup velmi špatný, náhodný host na něj nemá šanci narazit. Zdeněk v restauraci nalezne dalšího z řady šéfkuchařů, Jirku Šafaříka. Pracuje tam jen měsíc, je specialista na úpravu ryb, ale ryby nejí!!

Ceny vysoké, výkon nestálý – Zahrada v Opeře

Pohlreich si objednává z jídelního lístku, kde můžeme narazit na perlu: skotského lososa „Bajkal“. Slepičí polévka, butterfish (=modrohlav) i dorada (=pražma) mají slušnou úroveň, ale na zadek si z nich člověk nesedne, a to by za místní ceny měl. Kuchař se vymlouvá, že je málo personálu a nestíhá si s prezentací pohrát.

Zahrada v Opeře – i obsluha velmi mdlá

Druhý den si Zdeněk zkusmo sedá na zahrádku před restaurací. V ní sice skoro nikdo není, ale obsluha si zahrádku nehlídá, šéf tam čeká 20 minut a nakonec se musí jít připomenout dovnitř. Na jídelním lístku je po lososu další zeměpisný hlavolam – gaspacho s řeckým jogurtem. A plody moře jsou přeloženy jako sea fruit (správně seafood). Pohlreich si objednává telecí s tuňákovou omáčkou a vysvětluje majitelům Danu Jablonskému a Dražanovi Horvátovi, že jedl lepší. Dražan, který se stal spolumajitelem nedávno, vysvětluje Zdeňkovi, že Jirka je jen „přechoďák“ a už má nového člověka. Stávající šéfkuchař o tom nemá ani tušení, jinak by se určitě nenechal ztrapňovat v televizi tím, že mu Pohlreich ukazuje, jak uvařit bramborovou kaši. Na této scénce je vidět, že se na šéfkuchaře moc nehodí nejen kvůli vaření, ale i kvůli své pasivní povaze. Nedokáže Zdeňkovi oponovat a hájit se, že mezi pyré a kaší je rozdíl a nevynese ho v zubech, jak by to každému kritikovi Pohlreich udělal.

Co dělá kuchař ve chvílích volna? Sleduje televizi v kuchyni

Majitelé tvůrcům pořadu uvedli, že restaurace žije ze stálých hostů a návštěvníků opery. Šéf se jde večer po představení podívat, jak to s návštěvností vypadá. Ale podnik je zoufale prázdný. Komu by se chtělo vejít do restaurace bez hostů, zvlášť, když si ani nemůže venku přečíst nabídku. Není divu, že je v kuchyni k vidění neobvyklá věc: kuchaři tam mají televizi na ukrácení dlouhé chvíle.

Třetí den přišel Zdeněk po převratu. Dražan odvolal Jirku z pozice šéfkuchaře a přivedl kuchaře Karla. Ten Pohlreichovi předvádí rybí závitky s mangoldem a je vidět, že je opravdu dobrý, šéf vzácně nemá připomínky a jídlo velmi chválí. Pak následuje intermezzo, prohlídka zákulisí Státní opery a budovy bývalého Federálního shromáždění a později Svobodné Evropy. Ale to už oba kuchaři, Karel i Jirka, chystají rybí pokrmy. Karel s těmi svými nad Jirkou vítězí. Pohlreich pak divákům ukazuje další recept, tymbál z pečených čerstvých ančoviček s rajčatovou salsou. Jestli se vám nechce se s tím doma patlat, můžete tymbál (bez salsy) ochutnat v Divinis za 190 Kč.

Návrat do Zahrady v Opeře a již třetí kuchař v tomto díle

A je tu návrat a zase změny: Karel je pryč, Jirka taky a kuchyni vládne italský kuchař  Michele (příjmení jsem nerozuměla, stejně jako jiné věci, ach, prosím o titulky!). Zdeněk si objednává čtyři jídla a je to plichta. Dvě mu chutnají (sépiová polévka a mořský ďas) a ke dvěma má výhrady (svatojakubské mušle a risotto). Přesto překvapivě uděluje samolepku a ještě k tomu se dvěma hvězdičkami. Co k tomu říct? V porovnáním s minulým dílem je to dost nespravedlivé. Jak mohli dostat takové hodnocení po tom, kdy dvě ze čtyř jídel (a ne levných) byla nevyhovující. U mušlí byl nahnilý kerblík a oschlý citron a risotto za 240 Kč bylo vodnaté.

Naďa kašle na Pohlreicha a dá na radu mamky, do Zahrady v Opeře rozhodně ne

Jako zajímavost uvádím, že mi čirou náhodou volala před asi deseti dny máma, která byla ve Státní opeře na muzikálu Kudykam a šla na večeři do Zahrady v opeře (tedy už po udělení samolepky se dvěma hvězdičkami). Shodou okolností měla jako předkrm ony svatojakubské mušle. „Chuťově nic moc, dvě za 230 korun, hlavní jídlo ještě horší, mělo to být v mandlové krustě a byla to strouhanka, pár mandlí aby člověk hledal s lupou, dezert ušel, zaplatili jsme ve dvou 1400 a už tam nepáchneme“, zhodnotila návštěvu. Vzpomněla jsem si, jak jsme spolu před měsícem byly v SaSaZu, kde jsme měly za 130 Kč svatojakubské mušle čtyři a s naprosto úžasnou omáčkou. Obávám se, že v tomto případě dám jako hodná dcera spíš na maminku naž na Pohlreicha a Zahradu v opeře vynechám.

Nejdříve se předvádí recept na výborného sivena dole U Štěpána. Nakonec ho všichni včetně štábu zblajznou za zvuku Hit the Road, Jack (?). Jenže jak čas příjemně ubíhal, trochu se pozapomnělo na Dány. Takže Pohlreich i se štábem maže na zámek a má jen 30 minut na to, aby pomohl Pavlovi připravit večeři pro 22 hladových Dánů. Navíc Jette natěšila hosty na proslov šéfkuchaře. Ale Pavel je profesionál, je opravdu šikovný, a tak nepotřebuje s máslovou omáčkou žádnou velkou pomoc. Hosté se zatím zabaví předkrmem – rajčaty s mozzarellou (proč se jim musí říkat rádoby vznešeně „tomaty“?). Zdeněk má krátký anglický proslov a ryby už se nesou. Překvapilo mě, kolik Dánů řeklo, že ryby vlatně moc nejedí (ale tahle jim chutnala) – to bych do nich neřekla.

Další den začíná poradou s Nielsem a Jette. Je jasné, že s cenou 60 Kč za pivo k nim Češi chodit nebudou, ani kdyby se na hlavu stavěli. Ceny se musí snížit! Mimochodem: v Café Imperial stojí pivo 59 Kč a cenu piva v Divinis jsem na netu nenašla (koneckonců, je to vinný bar), ale tipla bych si, že bude nepochybně ještě dražší. Ale Šumava není Praha a cyklisté mají v okolí mnoho příležitostí uhasit žízeň za poloviční cenu. A šikovný kuchař i číšník se na zámku nudí, jsou tam celý den sami, ani jim nikdo nedá dýško, rádi by měli přes den plno.

Mezitím U Štěpána radí designer kuchyní Ondřej, jak vylepšit zázemí. Ceny zařízení jsou vysoké, ale navrhoval by aspoň konvektomat, který profesionálům o hodně usnadní život (proto se jim vždycky tak povede uvnitř krásně růžový roastbeef a doma je to tak těžké).

Zdeněk  si zase trošku zarelaxuje, Šumava k tomu přímo vybízí. Tentokrát je skladba vybrána  lépe – Björk a It´s Oh So Quiet. Šéfkuchař medituje, že je v tomto díle nezvykle hodný – nenadává a je veskrze pozitivní. Pak se zvedne a jde radit Štěpánovi a Zdeničce, jak neprodělat s plnou hospodou. Znovu zopakuje recept na roštěnku (rumpsteak) s cibulovou krustou. Oba manželé jsou nabiti energií a Zdenička se svěřuje, že díky Pohlreichovi prožívají druhé líbánky.

A je čas se rozloučit i na zámku. Zdeněk zde obdrží dárek, ale jestli budou nějaké změny, to nikdo neví.

Zdeňkův návrat na místo činu

Při svém návratu po šesti týdnech zavítá šéfkuchař nejdříve do Kněžic. Hurá, pivo už je za 30! I ostatní ceny jsou velmi rozumné, turisté už se nemusí ostýchat sem zavítat. Předkrmy i hlavní jídla jsou velmi chutné a výtky zanedbatelné. Dánští manželé zprovoznili české stránky a dali na ně i jídelníček. Plánují, že přes týden by u nich měly firmy různá školení a na víkend by přijížděly rodiny. Zdeněk jim uděluje samolepku s jednou hvězdičkou a odjíždí se podívat na druhou restauraci. U Štěpána mají nejen nový konvektomat, ale i jídelní lístek s novými druhy jídel i cenami. Zdeněk si nějaká objednává, včetně stálice tataráku. Ten byl nejoblíbenější předtím i teď. Zbabělý kameraman poslechl šéfkuchaře a nenatáčel ho, jak si s rozkoší do masa vmíchává tolik kritizovaný kečup. A proč by ne? „Tatarák bez kečupu je jak revizor bez odznaku“, přiznává Zdeněk. Také zde je udělena jedna hvězdička.

Přátelé ze Šumavy mi hlásili, že už po prvním dílu se začaly valit davy do obou podniků. U Štěpána se ale ceny moc nezvedly, stále je více než výhodný. Tatarák za 135, nejdražší jídlo prý jsou svíčkové řezy za 315 Kč. Když si vezmete, že kilo normální svíčkové stojí 699 Kč a bio 999 Kč, tak je to více než slušné. Pamatujete se, jak v Mlýnském domově říkal majitelce, že při kalkulaci ceny jídla musí vynásobit cenu surovin dvěma? A Gordon Ramsay  v Kitchen Nightmares doporučuje násobit třemi. I když tatarák ze svíčkové asi nebude, tak jako ve většině restaurací. Kde jsou ty staré časy… Co se týká Zdeňkových rad, aby Štěpán využil i přední části svých býčků, doufám, že z předního mají víc jídel, než jen hamburger.

Nadino ohlédnutí

Tyto dva díly byly zajímavé tím, že zde šlo především o tvorbu cen. Příliš nízké nedovolí vytvořit žádný zisk, příliš vysoké odradí. A největší umění je stanovit takové, aby bylo plno a majitel si také přišel na své.

Jak už se čtenáři v diskuzi začali pozastavovat, taky by mě zajímalo, jaká restaurace by měla nárok na dvě nebo nedejbože tři hvězdičky. Jestlipak se toho v dalších dílech dočkáme?

Prvním podnikem je zámek Kněžice – reprezentativní hotel s restaurací na krásném místě. Dříve to býval domov důchodců, teď po rekonstrukci funguje už pět let a zrovna takovou dobu prodělává. Normálního majitele by to už dávno položilo, ale dánští manželé Jetta a Niels jsou zjevně pohodáři. Na zámek jezdí jen Dánové, ale díky krizi si manželé uvědomují, že by měli oslovit také českou klientelu. Což se při ceně 100 euro za noc a 60 Kč za pivo nedaří. Dánští majitelé jsou na zámku jen o některých víkendech, provoz vede kuchař Pavel, pak tam jsou ještě číšníci Michal a Martin.

Jen čerstvé potraviny vždy nestačí

Zdeněk si z jídelního lístku objednává club sendvič, omeletu a salát s uzeným lososem. Jak tušil, jídlo (i když je z čerstvých a kvalitních surovin) neodpovídá očekávání, které člověk při této cenové kategorii má. Navíc pro našince na oběd nezvyklé. Kuchař se hájí, že je to vina majitelů. Prý když hosté chtějí české jídlo, mají si zajít ke konkurenci (!!!). Přitom dánští hosté o české kuchyni nic netuší a rádi by ji ochutnali, jak zjistil Zdeněk při tenise. Šéfkuchař ještě zkoukne večerní menu a už jde posedět s majiteli. Rovnou jim říká, že jestli se chtějí orientovat i na Čechy, musí zlevnit na půlku. Dánové mudrují v mateřštině, ale TV Prima má špiónku – překladatelku Simonu (A hrozného titulkáře, někdo by mu měl říct, že „by jste si“ vypadá opravdu hrozně.).

Proděláváme, ale ceny nesnížíme, více času neinvestujeme, české jídlo nevaříme – ani Zdeněk

Manžele prodělek sice trápí, ale ne natolik, aby byli ochotni při svých dalších aktivitách věnovat zámku více času. Místní mi sdělili, že tu Jette a Niels v létě uspořádali dvakrát den otevřených dveří, ale při těch cenách se každý jen se zájmem po podniku prošel, ale nevrátil se. Dokonce už vytvořili i české webové stránky. Pohlreich jim uvaří jídlo, které si myslí, že by měli podávat. Připadá mi legrační, že předtím neustále zdůrazňoval českou kuchyni a lokální suroviny, a pak vytvořil kuřecí steak s kapary, rajčaty a olivovým olejem. Typicky šumavské!

Druhý podnik dvojdílu Ano, šéfe – U Štěpána ve Vojeticích

Druhým podnikem je restaurace U Štěpána ve Vojeticích, což je necelý kilometr od zámku.

Pro chaarleene: slyšela jsem od místních zajímavou šuškandu, že se do Ano, šéfe nepřihlásil, sami si ho vybrali a dalo jim to 14 dní přemlouvání. Ale je to JPP, takže to berte s rezervou. Nicméně by to vysvětlovalo fakt, proč se někdo přihlásí do pořadu, když má pořád narváno. Když nevydělávám a mám plno, tak zvednu ceny, na to snad nemusím volat Pohlreicha, no ne?

Tady pečeme rolls-royce mezi krávama

Rodinný podnik je zásobený hovězím masem z vlastního chovu. Je to plemeno charolais, „rolls-royce mezi krávama“. Hospoda se otevřela v srpnu 2008. Manželé Štěpán a Zdenička se musejí pořádně otáčet, sice mají pondělky volné a v poledne nevaří, ale stejně se večer v plné hospodě pěkně zapotí. Interiér restaurace se dobře hodí do šumavské krajiny, Zdeněk jde zkontrolovat kuchyni. Je poměrně malá, byrokrati ji ještě nařídili rozdělit zdí. Za chvíli se předpis zrušil, zeď zůstala. Ať žije úřednický šiml!

Rolls Royce přeci nejezdí na řepkový olej

Zdeněk si dává přinést masovou směs s párkem (recept od tchyně)a steaky na dva způsoby. Všechna tři jídla spolehlivě ubíjejí vynikající chuť masa. Stará známá instantní omáčka. Také obloha je zbytečná. Zdeněk obhlíží skot a radí Štěpánovi využít nejen zadní hovězí, ale i přední. Však nemusí mít jen minutky. Pak předvádí dva jednoduché, ale dobré recepty: bifrek s hříbky a roštěnou s cibulovou krustou. Co se týká cen, Štěpán musí zdražit a nehrát si na šumavskou matku Terezu. Jinak budou sice hosté spokojeni, ale on nesplatí miliónovou hypotéku a zkrachuje.

Ohlédnutí Nadi za dnešním dílem

Tento díl jsem sledovala s větším zájmem než obvykle. Na Šumavu totiž jezdíme, máme tam kamarády a  ve Vojeticích jsem byla letos o Velikonocích. Už tenkrát jsem se v podstatě shodla s Mistrem: výtečné maso, zbytečná obloha, umělé omáčky. Ale v okolí je tak zoufalý nedostatek dobrých restaurací, že U Štěpána je mezi slepými jednookým  králem. Opravdu bez rezervace jste neměli šanci. Navíc kvůli velmi nízkým cenám do něj chodili nejen turisté, ale i místní. Což se teď možná změní. Na druhou stranu nízkou cenu měl steak ze zadního hovězího, který byl sice měkčí než by se dalo čekat, ale do bifteku ze svíčkové měl daleko. Taky čaj za 12 Kč byl pro Pražáka směšně levný, ale radši bych dala 30 Kč a měla něco lepšího než nejlevnější Jemču. Jsem opravdu zvědavá, až přijedu do Vojetic příště, co mi předloží a za kolik. Tak příští týden na shledanou u souboje prázdné drahé a levné plné šumavské restaurace. A pište své tipy na dobré podniky v okolí, budu za ně vděčná!

A tak to Gordon zkouší se svojí luxusní řadou nádobí a kuchyňských přístrojů, které nesou jeho jméno. Asi nepřekvapí, že pak takový šlehač přijde na 75 dolarů (1300 Kč), mixér na 500 (necelých 9 000 Kč) atd. Ramsay si samozřejmě za takto vysokými cenami stojí: všechny stroje prý prošly testováním v jeho „pekelné kuchyni„.

Napadlo mě, jak byste přijali podobnou řadu kuchyňského náčiní od keramických nožů po pokličky se jménem Zdeňka Pohlreicha? Uchytil by se podobný produkt v českém rybníčku?

P.S.: o tento letmý průzkum trhu mě nepožádal nikdo z produkce TV Prima :)

Já to tu nevzdám, já to Vietnamcům neprodám

Zuzana pořád ječí, stěžuje si na personál, že krade a celkově je vidět, že je s nervama v háji. Na jídlo si s sebou přivedl šéfkuchař Romana Vaňka z Prakulu. Manžela Jirky se nedočkají, odjel na motorce k vodě (Zuzana mu totiž o natáčení neřekla), tak si aspoň objednají. Kaviárové vejce, královská směs Pavla Patery i Jiříkovo tajemství jsou prostě příšerné. Oba pány stojí velké úsilí je ochutnat. „Bobřík odvahy může mít tisíc podob“, říká Pohlreich a jde do toho. Zuzana konstatuje, že muž má blbou povahu, je moc měkký a kuchaře Františka nikdy nevyhodí. Ten v kuchyni bručí, že když to dělá tak dlouho, tak snad taky něco umí. Zjevně mu jeho výtvory chtnají a připadají v pořádku. Zdeněk varuje Zuzanu, že on není manželská poradna a jestli by nebylo lepší hospodu prodat. Vyřešil by se tak problém s prodělky i vztahem s manželem. Ale Zuzana je zaťatá a nechce, i když jí už dělali Vietnamci lákavé nabídky. Škoda, že to nevzala, lituje Zdeněk. Ale Zuzana neprodá, už kvůli sousedům, se kterými moc nevychází a kterým nechce dopřát zadostiučinění (hádám, že odvysíláním jejích monologů se vztahy nijak nevylepší).

Ani kuchař, ani manžel – oba vzali nohy na ramena

Další den se marně čeká na druhého kuchaře. Také manžel je zase pryč. Sousedi mu nejspíš donesli, že se u nich natáčí o on nemá chuť přijet. Pohlreich se snaží Zuzaně vysvětlit, že nemůže jen podnik dotovat a stále jet ve stejných kolejích. Opět vidíme přípravu dalšího jídla ze zmražených surovin a jsem si jistá, že nikdo z diváků na polozmrzlou rybu, z které hojně kape voda, chuť nedostal.

Na jídlo kašleme, řešme paní prvně vaše zdraví

Třetí den si přivede šéfkuchař výživáře Havlíčka z pořadu Jste to, co jíte. Nelíbí se mu totiž, jak je Zuzana hubená. Ze stresu se může dostat nejen do psychických, ale i fyzických potíží. Však i Zdeněk vzpomíná, jak v začátcích své restaurace po cestě do práce třikrát zvracel. Zuzaně se obrat v natáčení nelíbí. Že by snad chyba byla u ní? A je ten druhý pán cvokař? Odborník na výživu jí vysvětluje, že by měla pravidelně jíst a pak si vždy 20 minut odpočinout, aby jídlo lépe strávila.

A taky se pořádně vyspat. Ale Zuzana nevypadá na to, ža bude rady dodržovat. Stres neustává, manžel radši zmizel a nebere telefon, kuchař František opět předvádí své umění. Tuhé a nevábné hovězí medailonky „dle staré babky“ i pirožky se zelím nejsou zrovna mistrovská díla, co by přilákala stálou klientelu. Šéfkuchař se ohrnuje nad ruskou kuchyní. V podání Františka je jistě hrozná, ale na druhou stranu bych ji tak nezatracovala. Dobře uvařený boršč nebo bliny s kaviárem snad nejsou tak špatné, no ne? František se vyučil (pokud vůbec) za komunistů, dobré jídlo asi nikdy sám neokusil, natož by se ho pokusil uvařit. Stále své pokusy hájí, i když přiznává, že lépe než minutky mu jdou omáčky a česká klasika. „Pracovat s mrtvým materiálem nemá smysl“, je skeptický Zdeněk.

Manžel našel odvahu a vstupuje do děje této tragedie

Konečně přijel manžel Jirka. Nakonec se rozhodl spolupracovat. S manželkou se dohadují, kdo má větší vinu na tom, že podnik neprosperuje. Ona mu vyčítá (asi právem), že do hospody jen cpe peníze a tam nic nefunguje, manžel je laxní. On jí vyčítá (asi také právem), že pořád jen ječí, nevychází s místními a bere mu chuť pracovat. Zdeněk jde radši předvést do kuchyně, jak se dělají játra s bramborovou kaší. S Jirkou se shodnou na tom, že je nutné zúžit menu, vyházet z něj „kladenské krávoviny“ a vyjít vstříct potřebám místních. Na konci dne si zase oba manželé vždy sami a jednotlivě na sebe navzájem stěžují.

Zdeněk zkouší nemožné, manželka to balí a razí do Tunisu

Čtvrtý a poslední den přijíždí Zdeněk ukázat nějaké nápady, i když ho chudáka pěkně bolí zub. Předvádí specialitu Café Imperial – telecí líčka s bramborovou kaší. Použít jdou i hovězí. Ta se koupí v Makru za 69,90 + DPH: za málo peněz hodně muziky. Ale musíte vědět, jak na to. Šéfkuchař odjíždí a Zuzana také. Jede na dovolenou do Tunisu, aby nabrala síly (a manžel bez ní taky, dodávám já).

Návrat? Radši ani ne

Po měsíci tu máme kontrolu. Zdeněk si objednává hrachovou polévku (dobrá) a řízek (výborný, brambory málo slané). Štítivě vrací lahvičku Maggi na dochucení. Jirka konstatuje, že jsou ještě v mínusu, ale ne tolik. Zuzana je odtažitá, moc se nevyjadřuje. Snaží se Jirkovi do hospody nemíchat, ale servírka práskne, že se manželka neudrží a sem tam si rýpne. Zdeněk jde ještě zkontrolovat kuchyň a vyčítá Františkovi jeho univerzální šťávu nejen k vepřovému (a to říkal, že klasika a omáčky mu jdou). „Za tohle se střílí v prvním ročníku“, rozčiluje se Pohlreich. No, samozřejmě tentokrát se samolepka nekoná a Zdeněk jen popřeje manželům hodně štěstí, bude jim držet palce.

Já taky – aby měli dost rozumu, prodali restauraci Vietnamcům a zachránili manželství.

Kdo neviděl, může dnešní díl Ano, šéfe shlédnout online

související články s dnešním dílem Ano, šéfe

- Ano, šéfe! nepomohlo. U Pavouka krachlo manželství! / Blesk.cz
- Drsný Pohlreich urychlil rozpad manželství! / Blesk.cz

Zdeněk vyhověl jejich prosbě a přijel ihned do Liberce. Restaurace sídlí v prvním patře nad lékárnou, není moc vidět. Majitelka Marcela Hieberová najala kromě Pavla i indického kuchaře Sunnyho. Škoda, že se v pořadu nevěnovalo pár minut jeho osudům. Určitě by to bylo zajímavé povídání: jakpak se dostane Ind do české hospody v Liberci? A ještě je tu číšník Standa.

Ten také obsluhuje Pohlreicha. Je rychlý a úslužný, zřejmě poučen předchozími díly se nezapomene na úvod zeptat na pití. Zdeněk studuje jídelní lístek a mručí si, že tady není kravin tolik, co jinde. Ale najdou se a pár si jich objedná. Ještě předtím dostává prapodivný česko-indický hybrid: sádlo se šafránem. Sušený šafrán (normálně se používá na obarvení pokrmů dožluta) divně trčí z mističky. Mimochodem, víte, že ve větším množství je jedovatý? Nedoporučuje se dávka větší než 1g, ale to se snadno dodrží, na obarvení pokrmu ho stačí trošička a je velmi lehký. Taky se říká „…málo jako šafránu…“

Kuchaři mezitím vaří cibulačku s cherry rejčátky, gnocchi (kuchař je zase neumí vyslovit správně) s kaviárem a rytířskou směs. Ani jedno z jídel v očích šéfkuchaře neobstojí a kuchaři i majitelka se vymlouvají, že menu sestavil bývalý kuchař.

Druhý den v Liberci

Druhý den kontroluje Zdeněk zázemí. S čistotou i vybavením je spokojený, dokonce se tu i nahřívají talíře, chyba je tedy čistě v recepturách a malé propagaci. Pavel musí vymyslet nový jídelníček. Pohlreich pozve na oběd „celebritu a gourmeta“ Ivana Vodochodského . Není divu, že právě jeho.

Herec si dá špízek a řádně ho zkritizuje. Nevím, co říká Pohlreich se svou obhajobou kuchyně bez dochucovadel na jeho kuchařku Ivan Vodochodký a Maggi. Bylo by zajímavé si to poslechnout.

Zdeněk má salát s plátky svíčkové. Kromě toho, že chutná nijak, je za 135 Kč prudce nerentabilní a restaurace s takovými kalkulacemi musí prodělávat. I ryba s parmazánem a jakousi variaci na bernskou omáčku není moc povedená. Ryby a sýr se nedávají dohromady, i když samozřejmě výjimky mohou potvrzovat pravidlo.

Jsem česká majitelka restaurace v Sudetech a chci vařit česky

Majitelka se definitivně rozhoduje, že chce vařit českou kuchyni.

Třetí den tedy nakoupí šéfkuchař suroviny na česká jídla: křepelky, sele, vepřové, jehněčí i ryby. „Česká jídla by měla být vařená pomalu, s dobrou omáčkou, a pak můžou být i z levnějších druhů masa,“ vysvětluje Pavlovi. Pak vyrábí „rychloratatuli“ (fuj, hlavně, že kritizuje výslovnost ňoků). V kuchyni ale chybí základní nástroje. Není sekáček ani mlýnek na maso. Robot už vůbec ne. „Už máš ryby?“, ptá se Zdeněk Pavla. „Uplavaly,“pohotově odpovídá kuchař. „Na vtipy jsem tady já“, durdí se Zdeněk. Zatímco vtipkují, číšníkovi Standovi trochu tečou nervy, má problémy s komunikací u výdeje jídel. Pak už následují moučníky, palačinky s vycukrovaným obrysem rytíře. Škoda, že to zabije umělá šlehačka ze spreje navrch. „No jo, jen jim tam dej trošku bakelitu,“vyčítá Pohlreich. A přidává i pro nás diváky recept na selečí pečeni s kapustou.

Pak se vydává do ulic, aby si ověřil, jak liberečtí restauraci U Rytíře znají. Ale nikdo neví, kde to je.

Designér Dima paní Hieberové radí, jak zlepšit interiér a propagaci. Ale návrh na umístění brnění před restauraci společně s člověkem, který by rozdával letáky, se nesetká s velkým nadšením. Majitelka namítá, že když si akci vymyslel Pavel s Jitkou, tak ať se postarají oni. Ona už jednou (!) restauraci na ulici propagovala. Zdeněk je právem zklamaný: nevidí u majitelky chuť něco dělat. Vždyť je to JEJÍ podnik.

Ještě se probere Pavlův návrh jídelníčku. Na večeře chodí tak 30 lidí týdně, takže změny nikdo želet nebude. Pohlreich neschvaluje žebírka i koleno, mají je všude. Připomíná, že je třeba zařadit kuře. Možná je nudné, ale lidi ho chtějí.

Zdeněk Pohlreich: Chtěl jsem to kaučovat a zase jsem skončil u kamen

Čtvrtý den měli vařit kluci podle Pohlreichových receptů. Všechno mělo být připraveno, ale nakonec kuchyní vládne chaos a chybí ingredience. Pohlreich musí sám nastoupit a vařit. „Chtěl jsem to kaučovat a zase jsem skončil u kamen,“ stěžuje si. Komunikace mezi osazenstvem vázne. Když kuchařům dojde máslo, majitelka jde a koupí jednu kostku! V kanceláři brblá, že není poskok, ale ruku na srdce: jak si to zařídila, tak to má. A to by jí snad mohlo napadnout samo od sebe, že 1 máslo je na naplněný lokál asi málo. Personál je jako rozladěný orchestr.  Ale lidem šéfkuchařova jídla moc chutnají.

Po skončení směny vyčítá Zdeněk majitelce, že rytíř s letáky se nekonal. V kuchyni je zmatek, měla by určit jednoho z kuchařů jako šéfa. Marcela se překvapivě rozhodne pro Sunnyho, který o to ani za mák nestojí. Vždyť česká jídla pořádně nezná. Pavel je uražený.

Návrat Zdeňka na místo činu a jen kroutí hlavou

Po šesti týdnech se šéfkuchař vrací na místo činu. A překvapení (pro diváky, ne pro něj, sám to zařídil) – Pavel odešel za prací do Německa. Majitelka mu moc mluvila do jídelníčku a taky by se rád někde zdokonalil. Sunny zůstal sám.

Interiér je změněn, ale k horšímu. Jídelní lístek je stejný, jen přibyla bombastická nabídka: kdo sní porci 1,5 kg vepřového masa, nemusí platit. Akce „Chcete se najíst zadarmo“ Zdeňkovi nepřipadá ani chytrá, ani ekonomická. Ale Standa velkou myšlenku hájí. Nakonec kdoví, čí to byl nápad. Zdeněk si tedy mega porci objednává a běduje:“ Viděl jsem hada srát, žábu bušit pěstí do skály, koně zvracet v barvách francouzský trikolóry, stíhačku couvat, ale todle sem ještě neviděl“.

„Někdo přejel slona,“pokračuje, když vidí obří flákotu. „5000 soust stejné chuti, to není gastronomie, jen obžerství“. Konstatuje, že maso je sice chutné, ale nevidí smysl v tom nažrat se do bezvědomí. Podniku chybí koncept a dobré menu.

Samolepku nedá a majitelce jako by to vůbec nevadilo. Naopak, raduje se, že to říkala, a proto vyhrála karton šampaňského.

Závěrečné Nadino ohlédnutí za dnešním dílem

Co říci na závěr? Podívejte se na jídelní lístek na webu. Salát se svíčkovou za 135,- Kč už zmizel, ale názvy jsou české, místy s prapodivně použitými cizími výrazy. V denní nabídce (mění se) jsem například našla rajčatový krém s parmesánovou zmrzlinou za 18 Kč. Jak za ty peníze vypadá a co do něj bylo použito, to radši nechci vědět. Na úvodní stránce píší: Věříme, že u nás budete spokojeni a budeme se těšit, až Vás „opět“ uvidíme. Ale proč proboha ty uvozovky?

A hádanka na závěr: bere anglicky mluvící kuchař vážně padesátnici s tričkem, kde je napsáno BLOWJOB IS BETTER THAN NO JOB? A kdo bude  mít odvahu jí nápis přeložit?

Ano, šéfe online video restaurace U Rytíře, Liberec

Ani tento díl Ano, šéfe se nebude lišit od předchozích, co se týká výběru restaurace: opět majitel, který není z oboru a o gastronomii nemá ani ponětí. František Hrabal si z peněz, které vydělal jako elektrikář, koupil dům v České Lípě na náměstí a provozuje tam už přes dva roky penzion, cukrárnu, kavárnu a restauraci. Restauraci musí bohužel dotovat a tuto situaci by rád změnil.

Pan Hrabal vypadá jako poctivý člověk, ale je vidět, že v hostinském podnikání se jako ryba ve vodě rozhodně necítí. Dokonce na domě nemá ani vývěsní štít se jménem. U personálu logicky nemá žádný respekt. Zaměstnancům se vůbec nelíbí jeho přihláška do pořadu Ano, šéfe. Jeden kuchař se ze začátku ani nechtěl nechat natáčet. Číšník Miloš hned v úvodu sděluje štábu, že s prací asi brzo sekne.

První jídlo Zdeňka nezískalo

Zdeněk si z jídelního lístku objednává omeletu se žampiony, kalamáry a la Romana a těstoviny s kari omáčkou. Kuchař Milan je celý nervózní, až z toho nemůže kalamáry najít. Nakonec tahá z mrazáku pytlík obalovaných  kalamárů – typickou hotovku z Makra. Šup s nimi do friťáku a přidat k nim čínskou sladkokyselou chilli omáčku. S Římany to nemá nic společného a není divu, že šéfkuchaři se jídlo vůbec nezamlouvá. Připálená omeleta a rozvařené těstoviny ho utvrdí v tom, že se tady vaří zase pěkná šlichta.

Příprava hotovek je na zabití: prádelní hrnec, zmrzlé maso v mikrovlnce

Zdeněk podniká exkurzi do kuchyně. Vidíme obří prádelní hrnec, kde se společně prohřívá maso, knedlíky a kdoví, co ještě. Také se zajímá o přípravu steaků. Kvalitní jihoamerické hovězí se tu ničí tím, že ho kuchař zmrzlé na kost šoupne do mikrovlnky a pak hned na pánev. Majitel se ho zastává, že to jinak nejde.

Kruciprdel návod: Jak udělat steak bez rozmrazování v mikrovlnce

Samozřejmě, že jde. Stačí jen mít odhad, kolik se denně steaků přibližně prodá. Mimochodem – tady je návod i pro Vás, jak postupovat, pokud si koupíte zmrzlý steak (nebo jiné maso). Den před použitím ho vyndejte z mrazáku a šetrně ho rozmrazujte v ledničce. Jestli jste zapomněli, nemáte už čas a chcete ho strčit v obalu do horké vody nebo mikrovlnky, tak vyrobíte podešev. Radši ho nechte v mrazáku a dejte si něco jiného.

Zdeněk není U Hrabala vítaným hostem

Zdeněk se snaží pomáhat, ale cítí, že není něco v pořádku. Bere si stranou číšníka Miloše a ten mu objasňuje, že kromě majitele ho tu nikdo nechce. Jeho samotného práce nebaví, radši by byl v jiné restauraci, která vypadá a je vedena lépe. Pohlreich zjišťuje, že zaměstnanci se s panem Hrabalem vůbec o podniku nebaví. V ovzduší se vznáší lhostejnost a rezignace.

Majitel je celý nesvůj, chlácholí personál i šéfkuchaře, je mezi dvěma mlýnskými kameny. Vtipkuje, že Pohlreich je spíš Poltergeist: přemisťuje nábytek, všechno rozbourá, zničí vztahy.

Vegeta píp, Podravka píp

Zdeněk chce po Milanovi, aby mu uvařil oblíbené jídlo ohniváka. Do toho mu pomocný kuchař Tony zazpívá (zpěv mu jde zjevně lépe než práce v kuchyni). Jídlo je podrobeno nemilosrdné kritice, které moc nerozumíme, protože jsou  vypípaná slova Vegeta i Podravka. Zajímalo by mě, jestli proto, aby se výrobci neurazili nebo aby se jim nedělala zadarmo reklama.

Následuje porada s celým osazenstvem, jaké změny by pomohly restauraci k výdělkům. Majitel si opět připadá jako idiot, zaměstnanci ho neberou vážně. Není sám, kuchař Milan si stěžuje Milošovi, že až uvidí známí pořad v televizi, bude mít asi pěknou ostudu.

Magická babiččina kuchařka léta páně 1947

Třetí den začíná Hrabal zase bědováním, jak mu Zdeněk „těžce sejmul personál“. Konečně vidíme druhého kuchaře Jindru a číšníka Horsta. Zdeněk a František jdou obhlédnout konkurenci. V okolí náměstí sice hospody jsou, ale už z názvů na jídelních lístcích je vidět, že budou podobného ražení a nijak Hrabalův podnik nepřevyšují.

František ukazuje Zdeňkovi svátost – knížku po babičce z roku 1947. Jsou to svázané kuchařské časopisy s recepty na poctivá česká jídla. To by chtěl vařit, ale obává se, že by to kuchaři nesvedli.

Zdeněk jim zadá, aby podle staré kuchařky uvařili špenátové noky a roštěnku na zelenině a je vidět, že majitelovy obavy jsou zbytečné, obě jídla se krásně povedou. Pak ještě Zdeněk  zkusí recept na kuřecí prsa s citronovou šťávou a taky vypadají moc dobře. Rozhodně o moc lépe než Jindrova specialita šanghajská pánev, kam místo vývaru čepuje vodu  z kohoutku.

Hrabalova domácí kuchyně

Čtvrtý den zkusí kuchaři pod Zdeňkovým vedením uvařit jídla podle starých receptů. na oběd přicházejí místní policisté a velmi si pokrmy pochvalují. Zatím v kuchyni zuří Zdeněk na Tonyho, který se různě ulejvá a do práce se mu moc nechce. „Je línej jak vandrák po vobědě“, ulevuje si šéfkuchař a já dodávám, že je to první líný Vietnamec, co jsem viděla. Nechápu, proč si ho tam majitel pěstuje.

Pak se ještě probere nový design a ujasní koncept restaurace a přichází loučení. František obdarovává Zdeňka kazetou s víny. Je to opravdu hodný člověk, ale s personálem bude mít problémy pořád, neumí si dupnout. Když našel Zdeněk v popelníku na nově prostřeném stole seschlý ohryzek,  majitel se vůbec neměl k tomu, aby trochu spucoval číšníky. Inu, v České Lípě se i přes nezaměstnanost zřejmě hledají pracovní síly těžce.

První samolepka druhé série a máme tu i vývěsní štít

Po měsící se Pohlreich vrací na místo činu a hned si všímá změn na fasádě. Pan Hrabal se už za své jméno nestydí. I jídelní lístky vypadají lépe. Šéfkuchař si objednává roládu a roštěnku a je velmi mile překvapen – obě jídla jsou chutná, bez použitých kupovaných dochucovadel. Majitel si pochvaluje, že tržby jdou nahoru. Zdeněk poprvé v nové sérii uděluje samolepku s jednou hvězdičkou (můžou být až tři). Dal by dvě, ale nelíbil se mu studený talíř a měl drobné výhrady k bramborové kaši. Nicméně se svěřuje, že v tak pozitivní změnu ani nedoufal. Myslím, že i diváci. Doufám, že jim to vydrží, jestli pojedu okolo České Lípy, tak se tam stavím.

A malé resume Nadi na závěr

Tento díl byl snad nejhorší, co se týká zvuku. Měla jsem opravdu značné problémy rozluštit, co protagonisté říkají (a někdy se mi to nepodařilo). Tento díl snad měli otitulkovat rovnou od začátku až do konce. Uvidíme příště, jestli se zvuk zlepší. Taky by se mi líbilo, kdyby šéfkuchař zavítal do restaurace, kde mají jiný problém, než že do všeho sypou kila Vegety a majitel není z oboru. Někdy prodělávají i podniky, kde vaří velmi dobře.

související články aneb jak se pohostinství skutečně nedělá

- Varování všem návštěvníkům Vrchlabí… / vladimirkroupa.blog.idnes.cz