Tak 11. díl 2. série Ano, šefe je originální – šéf kráčí s batůžkem do školy! Je totiž pozván ředitelkou Majou Bihelerovou do ZŠ a MŠ Bílá v Praze 6. Pohlreich si poslušně myje ruce a čeká ve frontě na oběd. Vzpomíná, jak kdysi v jeho jídelně smrděly tácy, ale tady jsou čisté. Nabere si holandský řízek s bramborovou kaší (evergreen všech jídelen), kuskus, salát a špenátovou polévku.

Povšimněte si komentáře č. 15 pod dnešním dílem, kde píše dcera paní ředitelky. Samozřejmě, je možné, že se za ní jen někdo vydává :)

Kromě vodnatého salátu nemá kupodivu k ničemu větší výhrady, jídlo se mu zdá být v pořádku. Docela se diví, proč ho vlastně paní ředitelka zvala. To neví ani vedoucí jídelny Ivana Lišková. Zasvěcuje ho do tajů školního stravování: cena okolo 25 Kč za jídlo vyjadřuje náklady na suroviny, na platy zaměstnanců a provoz je určen státní příspěvek. Vedoucí sestavuje jídelníček, aby se vešel do požadavků jak finančních, tak na na výživovou dávku.

Dětské pochoutky: smažák a špagety s kečupem

Zdeněk pak jde navštívít paní ředitelku. Maja Bihelerová sice přiznává, že není na vaření odborník, ale představovala by si více zeleniny a salátů. Při setkání se školáky a autogramiádě se ptá Pohlreich dětí, co mají nejradši za jídlo. Odpovědi by mu zježily vlasy, kdyby nějaké měl, ale dají se čekat: vede smažák či špagety s kečupem.


Zdeněk vstupuje na nepřátelské území šéfové jídelny

Následuje prohlídka kuchyně. Všude je vzorně čisto, ale  nikdo ho radostně nevítá. Šéfová ho tu zjevně nechce. Zdeněk se snaží zapojit svůj šarm („Můžu vám říkat Alenko?“), ale čeká ho studená sprcha („Nemůžete, říkejte mi paní Olmrová.“). Pohlreich se snaží vládkyni kuchyně vlichotit, upozorňuje, že ani nemluví sprostě. „Jsme ve škole“, studeně odpoví Olmrová. Obává se, že jí šéfkuchař vystresuje tak, že si bude muset vzít prášky. „A jaké berete, třeba ty samé, co já?“snaží se Zdenda. „To sotva, vy berete tak na prostatu,“ kontruje kuchařka. Ó jé, tady narazila kosa na kámen!

Úžasný konverzní poměr, z 650 žáků chodí na oběd 600, tak kde je problém?

Druhý den pokračuje ve stejném duchu. Ráno si Pohlreich připadá jako duch: v kuchyni se pilně pracuje a nikdo o něj nestojí. Nakonec mu kuchařka milostivě nabízí jogurt. Zdenda nechce, jí ho po ránu. „Aha, máte problémy se sra**m“, musí tentokrát vypípávat Prima zase pro změnu někoho jiného. Pohlreich se pokouší aspoň zamíchat šťávu, ale je nemilosrdně odkázán do patřičných mezí: „Vy jste šéf někde jinde, tady jsem šéf já!“  Zdeněk musí přiznat, že dobrý šéf: kuchyň je čistá, organizace práce dobrá, nenáviděná dochucovadla žádná,  kuře, koprovka i čočková polévka dobré. Znovu nechápe, co by ředitelka nechtěla. Jde za ní, aby mu to řekla. Maja se vykrucuje, prý kuchařky neumějí pracovat s moderním vybavením čerstvě zrekonstruované kuchyně, třeba s konvektomatem. Je překvapená, když jí Zdeněk řekne, že to umějí lépe, než většina kuchařů v restauracích. Tak aspoň namítá, že jim  možná jdou masitá jídla, ale bezmasá ne – například by se mohly naučit nějaké těstovinové saláty nebo novou úpravu zeleniny. Ředitelka nakonec rozhovoru nasadí korunu: přemýšlela prý i o nějaké cateringové firmě (ve školách často působí Eurest). To jí šéf rozmlouvá. Na vlastní oči viděl, že kuchařkám jde v první řadě o děti, zatímco komerční firmě by šlo v první řadě o zisk. Pak vidíme, že drsná paní Olmrová se přece jen se Zdeňkem trochu spřátelila. Stěžuje si mu, že ředitelka tvrdí, že se naučila vařit ve čtyřiceti letech, ale rajskou by prý uvařila lépe. Přitom nedokáže říct konkrétně jak. Místní šéfka je přesvědčená, že vaří dobře. Ze 650 dětí chodí na obědy 600, což je v dnešní době úspěch.

Nadina vsuvka o salátu Caesar

Krátká vsuvka: recept na salát Caesar. Nejsem si jistá, jestli je to na místě: ve školní jídelně by syrové žloutky nemusely projít. A s ingrediencemi jako římský salát, parmezán a ančovičky se do rozpočtu vejít nemůže.

Ředitelka si s vedoucí jídelny nerozumí, ale Eurest není řešení

Při mítinku s oběma vedoucími i ředitelkou sleduje Pohlreich výměnu názorů a rozpory mezi vedením školy a jídelny. Ivana Lišková objasňuje šéfovi, co to je spotřební koš = doporučené dávky živin pro děti. Tyto ukazatele musejí školní jídelny dodržovat. Ale paní ředitelka si to nemyslí. Zajímalo by mě, jaké jsou za porušení sankce? Jako červená nit se celým dílem vede debata o bramborové kaši. Jeden čas totiž nebyla dobrá, ale ne proto, že by byla instantní, ale kvůli dodávce horšího druhu brambor. Zajímalo by mně, jak je to s dodavatelem? Mohou dodávky ovlivnit (maso na štěpánskou byla také z nějaké staré krávy)? Maja sice na kameru říká, že kuchařky podporuje, ale proč si potom zvala štáb Primy? Šéfkuchař vidí, že hlavním problémem je sama ředitelka. Moc zasahuje do chodu jídelny. Jak říká úsloví: příliš mnoho kuchařů zkazí polévku.

Ředitelku školy jídlo vlastně nezajímá, hlavně, že se o nich píše

Zdeněk se dohodne, že zkusí uvařit oblíbená jídla dětí zdravěji. Místo špaget s kečupem nabídne malým strávníkům spaghetti pomodoro. V kuchyni se krájí bedýnky rajčat a čerstvá bazalka. Učeň Honza v sedmnácti letech ještě neochutnal pravý parmazán. Kuchařky nemůžou tvrdý sýr ukrojit – ten je ale úplně jiný než eidam! Šéfka  definitivně roztaje: Pohlreich jí oslovil „paní Alenko“ a ona si to nechala líbit! Zdeněk se rozčiluje nad výší částky určené na suroviny na jednu porci. Za dvacku je konzerva kočičího žrádla, on by se pro spadlou pod auto ani neohnul. To jsou trochu velkopanské manýry, kuchařky by se s jejich platy ohnuly všechny. Špagety měly velký úspěch, dětem chutnaly, i když nebyly s kečupem. Ale mohla by si takové suroviny jídelna dovolit? Zdeňka by zajímal názor ředitelky, ale ta je v Londýně. Aspoň jí telefonuje, ale tu špagety moc nezajímají. Spíš je ráda, že o nich hodně psaly noviny, je to dobrá P.R. O propagaci jí šlo asi především (nebo že by už jednala s nějakou firmou, co si brousí zuby na jídelnu?), že by si škola potřebovala vylepšit renomé?


Na zasedání školního parlamentu je sice opět zmiňována nešťastná bramborová kaše, ale jinak v zásadě děti nemají k jídlům připomínky.

Zdeněk navrhuje ředitelce školy, ať si hledí svého a do jídelny moc neremcá

Návrat se koná, až když je ředitelka přítomna. Pořád není s kuchyní spokojená, kritizuje řízky. Nechápe, že kuchařky nemůžou několik set řízků stihnout za pár minut a musí je začít smažit už dvě hodiny před začátkem výdeje. Pak je musí uchovávat teplé. jinak se to zvládnout nedá. Maja také lže, když říká, že ji s nabídkou jít do pořadu oslovila Praha 6. Bylo to přesně obráceně, městský úřad se obrátil na Primu na její žádost. Ivana přiznává, že kalkulace vylepšených špaget dopadla šíleně. Škoda, že neřekla přesné číslo. Zdeněk ředitelku nepotěší: podle něj čím méně se bude plést kuchyni do řemesla, tím lépe. I když to není restaurace, kuchařky od něj zaslouženě získávají samolepku.

Nadino závěrené ohlédnutí za dílem ze školní jídelny

V tomto díle se divákům naskytly zajímavé záběry do zákulisí. Když člověk vidí ty obří várnice, hnětače a další přístroje, tak si uvědomí, že na jídelnu musí brát úplně jiná měřítka. Kuchařky v tomto díle zjevně dělaly, co mohly. Byla jsem zklamaná z jídla, co uvařil Pohlreich, je jasné, že z finančních důvodů nemohlo projít. Limit byl překročen už jen cenou sýra na posypání. Určitě by se našlo něco dobrého a zdravého z levných surovin, aby to mohly kuchařky zařadit do jídelníčku i do budoucna.  Taky nemá cenu se rozčilovat nad výší ceny. Stát na jídlo přispívá, suroviny hradí rodiče. Ale ruku na srdce – kolik procent by bylo ochotno připlatit, aby byla strava lepší? Od koho se asi děti naučily jíst špagety s kečupem? A proč nikdy nejedly parmezán? Není to proto, že doma vládne 30% Eidam? Neříkám, že je to tak všude, ale smutným faktem zůstává, že ve většině domácností to tak je.

Co se týká kuchařek, při jejich pracovitosti a snaze vařit domácky by si zasloužily lepšího zaměstnavatele, leckterý hospodský by oblízl všech deset. Snad  paní ředitelku (ročník 1945) vystřídá v budoucnu někdo, kdo si nebude vymýšlet že chce to, nevím co.

There are currently no comments highlighted.